Vztah s překážkou

Vyhrabala jsem doma jeden starší kousek, tak snad se Vám bude líbit :)

Když jsme u těch starších kousků, ráda bych udělala i něco speciálního na Vánoce. Mám něco staršího v šuplíku, a jsem s tím spokojená, avšak je to fanfikce, moje první fanfikce. Tak ještě budu přemýšlet, jestli ji upravím nebo ji uveřejním v původní podobě.

Kapitola 1: Přece jsem neměla na výběr

Než se stihnu rozkoukat, musím něco řešit! A není to nic malého! Takže se Vám aspoň představím, jmenuji se Lenka, na víc už teď není čas.

Dnes mám totiž den blbec. Vzteky snad vidím rudě. Vážně. Pokud jsem Vás neunudila na předcházejících třech řádcích, říkáte si, to mývám taky, nevím, proč se tady vytahuje. Potřebuju se vypovídat.

Tak tady, konec úvodu J, jak nádherné vyjádření a jdeme na to...

Dá mi trochu zabrat, v šest ráno, kdy mám zrovna volno v práci, mi zvoní telefon, grrr. Dost na to, že jsem se poslední dva dny houby vyspala, narodila se mi sestra a nějak jsem to nedokázala pochopit, už jsem totiž ve věku, kdy bych dávno měla mít své dítě, klidně desetileté a místo toho mi matka přivede na svět ještě dalšího sourozence, pche, samozřejmě, že zase s jiným otcem.

Ačkoliv jsem tak rozespalá, že nedokážu ani přečíst číslo nebo jméno volajícího, za táhlého zívnutí hovor přijmu.

Dýchám doopravdy zhluboka ještě minimálně deset minut! Posadím se na posteli. " Do prdele!" Možná by Vás zajímalo, co se tak strašného stalo! Matka má asi laktační psychózu! Opřu hlavu o zeď. Normálně se Amálky zřekla, nejspíš odešla za chlapem z nímž ji měla. Celé těhotenství tvrdila, že ji nechce, ale já ji přemluvila, že přece nemůže jít na interrupci. Tak takhle to mám! Prostě další dítě nechce, tak od něho utekla.

Pokud nic neudělám, dostane se do kojeňáku. Samozřejmě, jako blízká příbuzná si ji můžu osvojit. Vzdychnu. Všechno se ve mně pere. Jasné je, že ji tam chudinku nemůžu nechat. Mohla bych si ji osvojit. Avšak, jsou jí tři dny, že. Musela bych odejít z práce. Mateřskou nedostanu, nejsem matka, takže až po půl roce rodičovský příspěvek. Vydržela bych žít jenom z úspor? Je mi až zle. Potřebovala bych radu. Ale za holkama s práce jít nechci, ani za kámoškama, nepochopily by mě. Sami už mají vlastní děti a smějí se mi... Taky kdybych nebyla bez chlapa. Poslední vztah se mi rozbil již před více než rokem.

Mám takovou chuť si zapálit, jenomže pokud si ji vezmu domů, s kouřením je konec, stejně tak s víkendovýma mejdanama. Nedá mi to. Vyjdu na balkon, chladno není, měsíc před začátkem prázdnin, opřu se o zábradlí.

Místo, abych si užívala velkou celozávodní dovolenou ve vysněné práci, tak se obléknu a jedu za Amálkou. Je nádherná a tak sama. Chce se mi brečet. Možná, že jí chudáčkovi také. Doktor, se kterým jsem mluvila, říká, že těžko spí a ostatních se bojí. Upře na mě očička, i když myslím, že mě nevidí. Je mi zle. " Jinak je úplně v pořádku. Zítra by šla domů," uklidní mě doktor. Zaváhám. Co se stane? Co se proboha stane, když ji tu nechám. A naopak, co bude, když bych si ji vzala domů?! " Nebuďte smutná," všimne si mého rozpoložení. " Chcete si ji pochovat," bez mé odpovědi mi ji položí do náručí. Ještěže sedím, chvějí se mi ruce, a jak. A taky nohy. " Zbyla jste jí." Já vím, ségra ještě studuje a bratr těžko bude živit dítě, když sotva uživí sám sebe a matčini sourozenci, ty jsou asi pro doktora už pro mimčo za zenitem. Stáhne se mi žaludek. " I když jste sama, dá se to zvládnout. Nebojte. A s malým dítětem na krku se dá taky fajn chlap najít, to byste se divila. Záleží, ale na Vás. Také trochu na penězích, pokud Vám maminka neudělala výbavičku..." " To těžko," až teď mi to dochází. Počítala s tím mrcha od začátku. Tak proč mi to nedošlo? Byla jsem slepá. " No, tak to by byla větší investice. Pak byste dostala nějaké peníze od státu." " A kdybych si ji nevzala? Mohla bych ji někdy..." Doktor se na mě podívá, překvapeně, trochu je v jeho pohledu i zloba. " Myslím, že by šla brzy k adopci, nemá žádné právní závazky a je nádherná," odpoví trochu popuzeně. " Do kdy mám čas," zvednu se. " No co nejdřív... Když se zítra rozhodnete, do týdne ji máte doma v předběžném opatření..."

Jdu chodbou a buší mi srdce jako o závod. Nikdy jsem nic tak strašného nezažila. Venku si musím sednout. Ufff. Jak ji můžu zabezpečit! Ano, nějaké peníze mám, na kočárek a základní výbavičku by mi to určitě stačilo, chtěla jsem si koupit nové auto! Do toho starého se podle mě ani kočárek nevejde. Uvažuju jako bych si ji měla vzít! Jako by byla už moje! Přitom tomu tak není. Že ne? Mám chuť si zapálit, ale místo toho hodím cigarety do koše. Nic jiného mi nezbývá, pokud bych ji tu nechala, zlomí to jak ji, tak mě.

Je to hrozná úleva. Přece jenom zajedu za kamarádkou, ta mi řekne to samé na, co jsem přišla. Proč jen jsem si myslela, že z toho mám kamarádky vynechat? " Můžu ti dát něco po našich dětech, další už snad mít nebudeme," šibalsky na mě mrkne. Nakonec to dopadne, tak, že má kamarádka má kamarádku a ta má kamarádku. Nakonec mi ochotně za zlomek pořizovací ceny nechají spoustu věcí! Dokonce i kočárek a autosedačku! Monika, ta kamarádka za kterou jsem jela na začátku, jede se mnou do města, " Tohle potřebuješ určitě...a buď ráda, aspoň nemusíš kojit a nebudeš jak kdybys něco brala, když mají ženský laktační psychózu." " To bych netvrdila, mám dojem, že se mi rozskočí hlava." Monča se usměje. " Tak se běž opít." " To nejde, nemůžu když budu mít doma dítě..." " Děláš jako by bylo tvé vlastní." " To je to, není." " Podobná ti bude." Ušklíbnu se. " Ale já mám své biologické hodiny." " Prosím tě, ještě někoho na ni sbalíš, neboj, ještě se budeš divit, co budeš mít za chlapa..." Opětovně se ušklíbnu. " Leni," osloví mě něžně na parkovišti, " jsem tu pro tebe ve dne v noci..."

Kapitola 2: Změna.

Odchod z práce nesu těžce, překvapivě je to na tom to nejhorší, jsou tak milí a ohleduplní, že mi slibují, že se budu moci vrátit. Nejsem na tom až tolik zle na to, abych jim věřila.

Jedu za Amálkou. " Jak jste se rozhodla?" doktor mě propaluje očima. Chvílemi mě až mrazí. "Celou noc brečela..." Vypadá smutně. Ze všeho je mi blbě. " Jak jste se rozhodla," naléhá na mě. Vezmu si ji do náruče, vypadá o něco klidněji, i když musí cítit moji nervozitu. " Věřte mi, kdybych ji nechtěla, už sem nepřijdu." Mírně se pousměje. " Už jsem měl strach, že..." " Nedokázala bych to," hrnou se mi slzy do očí.

Vlastně mi ani nepřijde, že je to týden. Musím pro ni vše připravit, v práci nakonec zůstávám externě, takže aspoň nějaké finanční prostředky...Ale jak to zvládnu, to nevím. Když nejsem v práci a nedodělávám resty, jsem doma a uklízím a když nejsem doma, jsem u Amálky. Nic mezi tím.

Mám chuť se opít, ano mám, avšak to nedokážu, chovám se děsně zodpovědně, i když vím, že si klidně můžu zajít na jedno, připadala bych si sama před sebou jako bych spáchala něco závažného, něco jako světový zločin. Jak to najednou přišlo! Přestala jsem kouřit! Ještě aby mi z toho hráblo! Celou noc před tím než si pro ni jedu, jsem na trní. Převaluji se z boku na bok.

Když se mi povede usnout, budím se a je mi zle! Jako doopravdy zle! Dokonce zvracím! Do háje! Ještě z toho všeho zešílím a budu mít zamlklé těhotenství...To bych si mohla rovnou hodit mašli, jenomže já nemůžu, protože by Amálka zůstala sama. Vyjdu na balkon do chladné noci, udělá se mi lépe, je tak krásná a nevinná, že bych ji nemohla opustit, i když mám strach, že kvůli tomuto rozhodnutí si už nenajdu pořádný vztah a už vůbec nebudu mít vlastní děti. Ale ona bude jako vlastní, šeptá mi rozum. Právě, že jako! K tomu ještě ten dnešek, doktor na gynekologii mi sdělil, že pokud dítě, tedy vlastní chci, neměla bych čekat, může se stát, že za dva roky budu v menopauze!

Opřu se o zábradlí. V menopauze ve dvaatřiceti! No jo, není se čemu divit, teď jsem například nervózní jako dlouho předtím ne. Taky jsem si dnes zase byla na injekci, že, další zpoždění, i to nasvědčuje tomu, že to není v pořádku...

Trhnu rameny, stanou se horší věci, tak nebudu mít vlastní dítě, budu mít Amálku. Budeme si podobné, takže se vlastně nikdo nemusí dozvědět, že nejsem její máma a ona není moje dcera. Já budu její máma, i když adoptivní. Co se chlapa týče, upřímně, tohle mě trápí nejmíň. Chtěla by spíš takové, který ke mně přijde, obejmeme mě, pomůže mi...Vyzrálého muže.

Vrátím se do postele a podívám se na dětskou postýlku. Nevím, jestli brečet nebo se smát. Avšak jedním jsem si jistá, mami, tohle ti nedaruju. Mohli jsme se rozumně domluvit, složím ruce za hlavou. Proč mě to nemohla říct, hele s tebou by se měla lépe, vezmi si ji k sobě...

Všechno lepší než tohle...

Kapitola 3: S prstem na ústa

Ačkoliv jsem v noci zvracela a moc nespala, jsem vzhůru dříve, než mi zvoní budík, hodím sprchu, dám si kafe a jsem celkem fit. Jsem nervózní, to ano. Ale snad už jsem se o nějaké dítě starala! Pravda, ne sama nebo aspoň ne o tak maličké! Ale předpokládám, že jsem snad žena! Měl by ten instinkt snad přijít.

Když nastupuji do auta, se skořápkou, přistihnu se, že se docela těším, zatím se cítím jako na dovolené. Zatím. Je tak "brzy," že brněnský provoz je na úrovni pohoda, pustím si rádio.

Nejspíš si úplně neuvědomuji, co bude za chvíli, co bude až pojedu zpátky. Není to jako zvíře, nebo jako by jí byly třeba tři. Kam se hnu já, musím vzít i ji. Na nákup, k doktorovi, ke kamarádce.

Mám strach, ano to mám, ale myslím, že jsem zvolila správně. Je prostě přirozené mít strach.

" Nebojte, nebuďte nervózní, sestřička Vám všechno ukázala a kdyby něco," chytí mě za ruku, " klidně se na mě obraťte i v noci! I kdyby to měla být banalita." V životě na mě nebyl nikdo tak milí. Je možné, že mamča s kočárkem má ve společnosti nějaká obecně uznávaná pravidla a ulehčení?

Opatrně, jako by to bylo něco svatého si dám Amálku do skořápky, upřeně na mě hledí. S úsměvem ji pohladím konejšivě po tvářičce. " Neboj, zvládneme to..." Doktor vstane, podá mi ruku, otevře mi dveře. " Hodně štěstí."

Vykročím na chodbu. Je to neuvěřitelné. Malá je potichu s očičkama do široka otevřenýma. Trochu se mi svírá hrdlo. Chodby plné lidí. Malé dítě, sotva narozené ve skořápce. Ale prozírám, lidé asi nejsou tak zlí, jak jsem to dříve vnímala. Prostě jsem asi jenom nedokázala a nebo nechtěla vystupovat ze své ulity. Ale veskrze všichni, co potkám v areálu se třeba i usmějí nebo mi otevřou dveře. Vyjdu ven. Amálka se nadechne. Mrknu na ni, je to asi pro ni překvapivé, je docela teplo. Začínám se uklidňovat, ale vím, že to není jediná krize....

Připoutám si skořápku na přední sedačku, vím, že je to sedadlo smrti, ale nemůžu ji dát do zadu, i tak, i když ji mám vedle sebe, na ni pohlížím, co chvílí. Sice chvíli natahuje, ale zatím vypadá jako klidňoučké stvoření, zavírá očka, asi ji klidná jízda vyhovuje. Bezva, to si musím pamatovat, aspoň vím, co budu dělat v noci, když nebude chtít spát. Vezmu auto a nevrátím se dokud neusne.

Doopravdy jsem nejspíš šílená! Mám jí plnou hlavu a nedokážu se k ní ani natáhnout a dát ji to najevo. Doma ji vytáhnu ze skořápky, položím do postýlky a nevšímám si jí. Jsem z ní nervózní. I přestože jsem jako na trní a i přestože dělám práci, co chvíli se zvedám a nakláním se nad ní, jestli spí, jestli dýchá...Trochu jsem věřila, teda hodně, že když si ji přivezu domů, propukne ve mně nějaká náhražka mateřství, avšak, já jsem stejná, nic se nestalo. Pořád se chovám, jako bych hlídala dítě kamarádce.

S nastupujícím večerem už si i mé tělo, nejenom hlava uvědomují, že to není jenom nouzové hlídání. Co je horší, zprvu se ji bojím byť jenom nakrmit, přebalit to nevadí, ale nakrmit. Možná ze mě jakousi zvláštní rezervovanost cítí, že ode mě ani nechce...

Dlouhou dobu si také myslím, že nepláče, avšak večer mi to vynahradí, co večer, celou noc! Sotva usne.

Po první noci jsem vyřízená! Úplně rozlámaná, je půl osmé, já zase vzhůru a Amálka si v klidu spí.

Po chvíli přijde kamarádka, i když se jí snažím naznačit, že Amálka ještě spí, nemá to cenu. Nutno říct, že dneska se ukáže i přes den. " Trochu živí dítě," směje se kámoška, " ale to si zvykneš. Jinak je nádherná! Ty velký kukadla." Pche, jí se to mluví. " No po první noci, holka, vypadáš teda pěkně zničeně." " Taky to byla noc.. přes den jak andílek a pak." " Je malá a navíc je z toho chudina trochu rozhozená, se jí nediv. Matka jí utekla, a co teď viď, dítě je na maminku fixované, musíš se ji snažit nahradit." " Předstírat, že ji kojím nebo co?" sarkatisticky nadhodím. " Houby, o tohle vůbec nejde, a nebuď protivná, potřebuje lásku." " Já vím, Mony, sakra já vím, ale já nejsem stroj na lásku," trhnu rameny.

Pak další problém. Volá mi ségra Aneta, snažím se plačícímu dítěti nacpat zpět dudel. " Potřebovala bych půjčit na nájem," vzdychne. " Už jsem ti říkala, že nemůžu táhnout dva byty," Amy řve dál a dál. " Je to jenom dočasně, než si Filip něco našetří a vezmeme si hypotéku." " Znáte se dva měsíce," jedna z prvních vážných známostí a hned se ženou do společného bydlení. " Ty seš sama, tak nerozumuj a pěkně ti to leze na mozek!" " Tak budeš u mě," odseknu.

Nastěhuje se tedy ke mně.

Kapitola 4: Krušné časy delší asi

Ačkoliv už je to nějaký ten týden, co mám Amálku doma, cítím se stejně a Amálka asi o to víc. Chudák sotva přibrala. " Je strašně smutná. Stýská se ji," upřímně mi řekne doktor v poradně, " potřebuje lásku." " Já vím," jenomže jí tu lásku nedovedu dát! Nedovedu. Vzdychnu. Prostě to nejde. Ne, že bych nechtěla, ale nevím jak na to. Ani zdaleka si nedovedu představit, jaké to pro ni je. " Nebojte, jenom si k sobě musíte najít cestu."

Vezmu ji poprvé na delší procházku. Je nádherné léto. Někteří s kolemjdoucích se pousmějí, mrknou na kočárek a já jsem ráda, že ve slunečních brýlích si zachovávám aspoň mírný poker face. Amálka je prvně nesvá, je tepleji dnes, pravda, ale pak spokojeně usne.

Jenomže pak ta noc! Amálka se sice příjemně odpoledne vydadala, ale já ne! Po dvou hodinách mi nezbyde nic jiného než ji vzít aspoň do náruče a pochovat. Pak ještě chvíli, tedy necelou hoďku natahuje, poté začne poklimbávat, sotva ji položím do postýlky, spím jako špalek.

Proto mě asi o tři hodiny později její křik budí pěkně dlouho, sousedka si neodpustí párkrát klepnout do zdi. " No jo, bábo," zívnu. Už téměř naučeným pohybem vezmu prcka do náručí, přebalím ji, pak se dám do krmení, no jo, dneska zase na mě nemá náladu, kroutí se u toho, a bůhví co...Mít tak někoho, kdo mi pomůže, abych se třeba občas pořádně prospala.

Když jsou malé dva měsíce, v poradně se dozvím to samé jako předtím, Amálka je hubeňoučká, sotva přibírá a já smutná. Vzdychnu, místo odpovědi lékaři, potřebovala by aby ji někdo kojil, po Sunaru zvracela, a to hodně. Takže to byl další problém, tak jsem musela začít kupovat sunar z lékárny, ale i k tomu Amálka věnuje ostražitost. Nedivím se ji.

Myslela jsem si, tehdá, když jsem si ji k sobě brala, že si na sebe zvykneme, že budeme jako máma s dcerou, avšak, stále tomu tak není, říkám si, když sotva, co vyjdeme s poradny se Amálka rozpláče. To je pak příjemná cesta autem. " Amy," oslovím ji, " no tak....," dneska mě vážně bolí hlava, protože jsem to dostala, a překvapivě včas.

V noci začínám mít podezření, že ji snad bolí bříško, stejně jako mě, podělaná menstruace, zvednu se a polknu ibalgin. Možná ji taky rostou zuby! Nakloním se nad postýlkou, " Amy, co je s tebou..., neplač," oslovím ji tiše. " No tak, já vím, třeba už to jsou zoubky..." Posadím se na posteli. Přitažené nohy k tělu, vedle postýlky. Když se mi ji povede nacpat dudlík, trochu se uklidní. Začne ho žvýkat. Můžou to být zuby? Vážně? Možná se jí začínají prořezávat. Každé dítě je jiné.

Chvíli pomáhá, když na ni mluvím. Možná je pravda, že potřebuje víc kontaktu, větší lásku, větší pozornost. Zamyslím se, nejsem zlá. Nevím, co ze sebou, nemyslete, ráda bych pro ni byla víc máma než jsem, ráda bych jí udělala lepší domov než má, jenomže ... nevím jak a nějak nedokážu v sobě ten cit najít. Asi jsme vyschla. Přestala cítit lásku, jako sfinga. Amálka má sice náhradní mámu, ale mámu, která není schopná dát na jevo, že je někdo na celičkém širém světě, kdo ji miluje, komu na ní záleží a kdo jí dává lásku. Kdo přijde, když ji budou bolet zoubky, rozbije si kolínko a řekne, " Neboj děťátko, jsem s tebou, nic se ti nestane." Vzdychnu. Nevím, co ze sebou. Nevím, jak zařídit, abychom k sobě našli cestičku, i přestože chci! Nejsem tak necitelná, jak by to mohlo vypadat.

Kapitola 5: Když ďáblové navštěvují Zemi

Jednou, když jedu na nákup, potkám Luboše, dávného kamaráda a moji velkou neobětovanou lásku, vždycky jsem ho milovala, jenomže on mě přehlížel, myslím, že by si o mě neopřel ani kolo. Dlouhé roky byl v zahraničí. Buší mi srdce jako zběsilé, jako šílené. Vůbec se nezměnil, ba naopak snad více zkrásněl. A co já? Nejraději bych parkoviště obešla kanálem. Život s Amálkou mě pěkně poznamenal! Veškeré probdělé noci se na mě více a více podepisují.

" Ahoj Leni," mávne na mě. Zaklapnu kufr od auta. " Tys - tys mě poznal?" vykoktám. " Proč by ne," trhne rameny, " moc ses nezměnila! Rád bych tě někdy viděl." Neurčitě přislíbím. " Bydlím tady kousek," kývnu. To já taky!

Vymluvím se, že spěchám. Je to pravda, kvůli Amálce, Aneta je z ní na prášky a okatě mi to dává najevo. I přestože rovztekanou Amálku kolébá v náručí, ta ne a ne se utišit. Anetu nemá ráda. " No konečně, vezmi si ji k sobě..." " Dej ji do postýlky." Poslechne mě. " Seš na ni jako na cizí." " Ale Anet, ona cizí je! Není moje ani tvoje! Není to moje dítě." " Ale ona tě má ráda, proč jsi taková..." " Jaká? Jsem zlá, že jsem si ji vzala k sobě nebo, co mi chceš vyčíst?" " Je maličká, potřebuje lidskou lásku, chápeš! Potřebuje náhradní matku!" " Tak si jí buď, přímo z tebe to mateřství čiší!" " To jo, jenomže ona mě nechce! Bere mě jako cizí! Má ráda tebe, proč to děláš!" Opřu se o linku, " Anet, nemůžu jí dávat lásku, kterou nemám! Prostě to tak necítím! Proto ji chovám, co nejméně, proto si ji držím od těla, žádné mateřské city necítím!"

Vůbec jsem nelhala, v noci, když se v pláči budí, místo, abych si ji vzala k sobě, stojím nad postýlkou a ptám se, proč pláče.

" Ty seš zamilovaná Anet, šťastná a co já..." " Tak jsem zamilovaná, no a, a plánujeme vlastní dítě, protože to tak cítím a Amálku mít nemůžu, protože mě jako mámu nechce!" " S chlapem kterého znáš dva měsíce! Aspoň dodělej školu!" " Ano matko!"

" Je chudáček z toho pořád smutná," vzdychne doktor, " ale já to chápu, máte toho obě dost a není to pro Vás ani pro jednu jednoduché." Trhnu rameny. " Pokud to nezvládáte, můžeme uvažovat o, o jiné variantě, řekněme," nadhodí. Zavrtím hlavou. I když k ní nic necítím, nemůžu ji odkopnout. Nebylo by to správné.

Vrátím ji do kočárku, zamrazí mě, jak na mě pohlédne svýma smutnýma očkama jako zalitými slzami. Přejedu jí tedy rukou po hebké tvářičce, pokusí se na mě usmát bezzubou pusinkou, ucuknu. Jsem strašná.

Aneta má na návštěvě Filipa. " Ahoj," pozdravím, už jsem měla tu čest, vytáhnu Amy s kočárku. " Byly jsme se kouknout na nějaké byty." " A?" " Zatím nic, ale doufáme, že se do nového roku postěhujeme," mluví za oba Filip, " chtěli bychom si pořídit dítě a tady by se nedalo..." Trhnu rameny. " Co říkal doktor?" nadhodí opatrně Aneta. " Pořád moc nepřibírá a je smutná, všechno, co vím. Příště půjde na očkování." " Co Luboš?" vyzvídá, když Filip odejde. " Nevím, potkala jsem ho jenom jednou." " Filip ví, že nebereš prášky?" " Jo, ví," letmo kývne. Co bych se divila, je o minimálně deset let starší. " Nějak na všechno spěcháte." " Promiň, že to tak říkám," přisedne Aneta na krajíček postele, " nerada bych dopadla jako ty. Sama. Podrážděná. To nejlepší skoro za sebou. Téměř v přechodu a bezdětná." " Myslíš, že ...myslíš, že mi to tak stačí," vyjedu, " myslíš, že si nikdy nepředstavuju, že je Amálka moje dcera a buší mi u toho srdce...." " A proč se teda nesnažíš tvářit, že je tvoje?" Položím si ruku na hrudník, " Necítím to tak." Aneta trhne rameny. Možná to, ale trochu chápe, neporodila jsem ji, devět měsíců nenosila pod srdcem, nemáme k sobě pouto.

I přestože už je hluboký podzim, vezmu Amálku do kočárku, je víkend, Aneta je zase někde s Filipem. Jedu s ní do parku. Tam potkám Luboše, jak běhá.

Udýchaně se zastaví. " Tak ty máš dítě," fůůůů vyfoukne vzduch v předklonu. " Má cenu ti to vysvětlovat?" " Já to nemusím vědět, jenom by mě zajímalo jestli nejsi vdaná, že už máš prcka v kočáře..." " To dítě není," zavrtí hlavou. " Nechci nic slyšet! Jenom se ptám, jestli..." " Ne, nikdo mě nečeká." " No fajn," přimkne mě k sobě, " na to jsem čekal." Pevně mě drží. Přitáhne si moji hlavu a zběsile mě líbá až ztrácím dech a pevnou půdu pod nohama, vine mě k sobě. " Moc tě chci, můžu si tě tady vzít?" Tak tohle je Luboš? Co jsem na něm pro boha celou dobu viděla! Vehementně vrtím hlavou, ale to už mi rozepíná zip u kalhot a vsune mi ruku mezi nohy. " Netvrď, že mě nechceš! Vždyť to cítím!" Samozřejmě, že jsem vzrušená, když jsem dlouho nikoho neměla ať je to jaké chce!

" Pojďme k tobě," hladí mě a vášnivě líbá, cítím jak se mi podlamují nohy a navaluje se na mě horko, i když je strašně sychravo. Amálka se pohne v kočárku. " Nezávazně, hmmm," prosí Luboš. Podlehne. Svléká mě už v chodbě. " Luboši, já nic neberu!" " Nebuď taková citlivka." Strhne mě pod sebe a milujeme se. Víte, co je nejhorší? Nakonec ani orgasmu nedosáhnu.

Kapitola 6: Slepice jedna pitomá!

S Amálkou jdu na očkování. " Může mít po tom teplotu, ano. Pokud by to trvalo celý víkend, tak s ní přjďte nebo kdyby to bylo více než 39." Kývnu hlavou. Obléknu neklidnou Amálku.

Aneta je na romantickém víkendu s Filipem, a tak jsem sama doma. Rychle uspím Amálku, i když je teprve před obědem. Ale má přijít Luboš, za půlhodiny už zvoní. Nezdržujeme se předehrou. Zběsile mě líbá, tře mi prsa a strhává ze mě oblečení! Nutno říct, že sex potřebuji! Ale tentokrát ani nezvlhnu, natož abych měla orgasmus! Ale i tak je to příjemné!

Nutno říct, že tu Luboš není poprvé, nejspíš ani naposled, zvedne se, přejde do koupelny, aby se umyl, prohodíme pár slov a odejde.

Je večer a Amálka je nadmíru neklidná! Pofňukává a pořád se vrtí. Dám ji tedy spát brzy. Usnu také brzy, ale asi v deset mě vzbudí její pláč. Posadím se v posteli. " Amy," oslovím ji a rožhnu. Vyděšeně ke mně upírá očka, zaťaté ručičky, možná se trochu třese. Sevře se mi srdce, pláče tak srdceryvně. Zvednu se a změřím ji teploměrem, 38,8 má. Odložím teploměr. Asi jí bude špatně. Doktor říkal více než 39. " Amálko," něžně ji oslovím a dotknu se její tvářičky, celá hoří. To, co se pak stane je... Vhrknou mi do očí slzy! " Amálko," vezmu si ji do náruče a konejšivě ji políbím na čelo. " Neboj, bude to v pořádku," pohupuji s ní dokud se aspoň trošičku neuklidní, pak si ji položím vedle sebe do postele. Hladím ji po hlavičce a konejším ji. Nakonec usne a spokojeně spí téměř celou noc! Jsem to já, kdo se nervózně budí a chodí ji přeměřovat teplotu. Avšak pokaždé se více a více uklidňuju. Ráno už má teplotu pouze minimálně zvýšenou a usmívá se na mě. " No," pohladím ji po tvářičce, v srdci se mi rozlévá zvláštní napětí...

Aneta se vrací příliš brzy! Už, když je mezi dveřmi, cítím dusno, co sebou nese. " Stalo se něco," opatrně nakouknu do chodby. " Prostě jsme se s Filipem pohádali." " Proč?" " Nevím," vyjekne, " asi někoho má! Taková blonďatá husa jedna pitomá!" Aneta vypadá rozespale, rozcuchaně. Zbledne, " Promiň," zahuhlá a odběhne na záchod, mrknu s okna, poletují tam vločky. Amálka se usmívá a hraje si s kousátkem.

Aneta dosedne. " Takže tě podvedl," nejspíš. " Ale pařili jste pěkně," rozesměji se. " Nepila jsem nic," chytí se za břicho, " pane bože. Pomale ani nic nepozřu a ty mi kážeš něco o chlastu, jsi hrozná ségra!" Chytí se za pusu a znovu vyběhne.

Zavrtím hlavou. Střevní viróza.

Zvrací, ale i když se vrátíme z procházky. Zvrací i druhý den, kdy jdu za kamarádkou, i další, kdy má dojít Luboš. Musím mu volat, aby nechodil!

" Anet, neber to nijak zle," pohladím ji po unavené tváři. " Tohle není normální!" Překulí se na bok. " Není, s Filipem je nejspíš konec," zkřiví obličej, " bože bolí mě záda." " O tom nemluvím, mluvím o tom, co se děje s tebou, to není normální!" Opatrně se posadí do sedu, " Leni, prosím tě, mlč." " Mám o tebe strach! To se děje!" " Buď v klidu. Nejspíš jsem prostě těhotná, test už jsem si dělala, neboj," vydechne. Pousměji se na ni. " Anet," vzdychnu. " Hlavně aby všechno bylo v pohodě, a když Filip nebude chtít, tak nebude." " Jak chceš vychovávat sama dítě?" " Jako ty Amálku," odsekne a jde zvracet. Pane bože! Chce se mi řvát! Na potrat ji nepoženu, to ne, ale...

" Sakra, furt o ní nemluv," zběsile mě svléká Luboš. Od té doby mám pochybnosti! Někdy musím jít s Anetou a nechat si napsat prášky! Vsune mi ruku mezi stehna a tře mě přes tenké domácí kalhoty, tentokrát je tak intenzivní, že hned vlhnu! Měla jsem si aspoň spočítat plodné dny. Rukou mi pronikne pod kalhoty a tře mi kalhotky, nutno říct, že dnes se mi nedostává dechu. " No já tě nepoznávám," směje se. " Chceš mě, viď!" Tře mi poštěváček a já se sotva držím na nohou. " Hm...," vede mě k sedačce. Pokládá mě aniž by mě přestal vzrušovat, vsune mi ruku pod kalhotky a samolibě se usmívá, nutno říct, že dnes se vážně rovzdychám! Drtí mě v polibcích a svléká nás. Pronikne do mě a tře mi prsa. Cítím horkost! Cítím vzrušení! Uhýbám jeho polibkům, nemůžu dýchat! Vzrušením se mi zvedá celé břicho! Cítím nával tepla! Poddávám se jeho pohybům! Najednou přijde tak šílené vyvrcholení, že se vedle něho zhroutím a...

" Jsem těhotná," oznámí Aneta, " teprve ve čtvrtém týdnu," zálibně se usmívá. " Co Filip?" " Filip? Buď se omluví nebo budu sama...." Pár týdnů do vánoc a tohle!

Kapitola 7: Láska pod nebeskou kometou

Nutno říct, že Aneta vypadá šťastně. Momentálně jí je asi doopravdy fuk, že bude sama. Nejspíš.

I když chystáme společné Vánoce, tváří se jako ten nejšťastnější človíček na planetě, hladí si mírně vystouplé břicho, to má brzy a usmívá. " To víš, že jsem trochu smutná, ale člověk musí brát to, co je!"

Téměř se chystáme zasednout k tabuli, když uslyšíme zvonek! Aneta se zvedne a jde otevřít a dlouho se nevrací! Pak přijde a není sama, vede sebou Filipa! " Hele, dostala jsem nádhernej prstýnek," musí se trochu natáhnout, aby ho políbila. Filip se k ní zamilovaně vine. " Vědělas, že budu táta?" zeptá se mě. Kývnu hlavou. " Jsem tak šťastnej! Konečně vyšla ta hypotéka a do toho budeme tři, lásko," přitáhne si k sobě její hlavu a něžně ji líbá, jako kdyby byla s papíru. Mrknu na Amálku. Zase jsem to já, kdo má v životě smůlu! Řekněte, moje o deset let mladší sestra povije dříve dítě než já!

Večer se snažím usnout! Moc mi to nejde, ti dva se vedle dlouze milují. Vzdychnu. Vstanu a vezmu si k sobě Amálku. S očí mi tečou slzy. Luboš se ani neozval. Co jsem čekala! Co jsi čekala!

Kapitola 7: Páska přes oči

Avšak, pozve mě na Silvestra. " Jedeme s partou a rád bych tě tam měl." " Já Amálku pohlídám," svolí Aneta. " Stejně nikam nepůjdu zalezeme si všichni do postele a budeme si užívat miminko," zálibně se usměje.

Jedu s nimi vlakem. Luboš si mě k sobě přitáhne a líbá mě. " Tolik se mi po tobě stýskalo," jeho parta vrtí hlavou. " Pojď se mnou na záchod," normálně bych nešla. Ale včera, ti dva. Natlačí se na mě v malém prostoru. " Chceš mě," tře mě přes kalhoty. Zase vlhnu! Líbá mě až mě tlačí do zdi. Rozepne mi punt na kalhotech a vsune mi ruku hned mezi nohy, laská mě, zatím co si stahuje kalhoty a pronikne do mě. Tentokrát se nevzruším, nedojdu orgasmu, ale jsem blízko! " Užijeme si to, když sebou nemám snoubenku." " Koho," nadzvednu oči. " Snoubenku," otočím se a vlepím mu facku. " Myslelas, že žiju jako puritán. Jsi nějaká nezbedná!" " Nech mě! Hned se vracím! " Ne!" Vnutí mi nějaký prášek, " Ten nikam nejedeš," donutí mě polknout, zručně mi rozepne podprsenku a tře mi prsa. Nutno říct, že je mi vše jedno, je mi strašné horko! Líbá mě tak hluboce! " Prosím," slyším sama sebe, " vezmi si mě," a vedu si jeho ruku do kalhot." Překvapí mě, jak jsem vlhká a jak šíleně po něm toužím a vzdychám!

Nevím, co mi dal. Milujeme se ve vlaku. Milujeme se všude! V ložnici, v koupelně, na všechny způsoby, pak se opijeme a Silvestr je v čudu.

Ráno se probouzím, je mi na blití, ten alkohol, ta droga co mi narval a bůhví co ještě, ale to mi nezabraní, abych se nesebrala a neodešla. Beze slova.

Studený vzduch mi pomáhá. Ovívá celé tváře. Do očí mi vhrknou slzy. Umíním se, že už nikoho nechci. Sprostě mi lhal! Měl mě jenom na sex! A jak se ke mně choval.

Těžko doma vysvětlovat, že jsem zpět tak brzy a ještě ubulená. Filip ke mně přisedne, " Hlavně, že se nestalo nic horší, mohl tě někde odkrádlovat a schovat si tě do mrazáku a nebo jste mohli být neopatrní, a tady," položí mi ruku na břicho, " by rostlo jeho dítě. Tak buď ráda, jak to dopadlo." " Kde je Aneta?" " Strašně toho prospí," něžně se usměje a zajde pro Amálku. " Je nádherná!" " Aneta?" " Taky, ale myslel jsem Amálku." " Třeba budete mít taky holčičku," pousměji se. " Běž se vyspat, bude ti líp," pousměje se.

Hodím do sebe ibalgin, hlava mi třeští, dám sprchu a lehnu do postele. Chlapa už nechci, jsou z nich jenom problémy, zůstanu s Amálkou sama. Umíním si. Mám zlomené srdce.

Kapitola 8: Láska jako jed na krysy

" Byl to takovej divnej pavouk," míní Aneta, pomáhám ji balit, chtějí se stěhovat postupně. Již je ve druhém měsíci těhotenství, do pátého by se chtěli sestěhovat. " Fuj, to smrdí," ohrne nos nad svojí starou voňavkou. " Prosím tě, ségra, už se na něj hlavně úplně vyprdni! Rozumíš, s někým bych tě mohla seznámit, je to super chlap, ale na Luboše už nemysli." " Teď chlapi dlouho nechci vidět."

" Víš co," napřímí se Aneta a prohne se jako kočka, " uf, bolí mě záda." Je možné, že mě taky? Stěhování. " Prdíme na to dneska." " Souhlasím. Jsem vyřízená," padnu do postele a spím. Chudák Amálka, povede se jí zbudit na krmení až Anetu.

" Taky se ti do toho nechce," zívnu. Aneta vrtí hlavou a opatrně snídá, " když to nevdechuji, tak to ujde," usměje se svému vynálezu. Vůbec nemám chuť na kafe, naleji si jenom čistou vodu, najím se a nakrmím Amálku, když si začne broukat.

" Moc jste s tím nepohnuli," usmívá se Filip. " Lásko," přivine k sobě Anetu. " Teď ne," snaží se ho odstrčit. " Jestli je to kvůli mně, tak se nemusíte zdržovat. Posrala jsem si to sama," napřímím se, mám šílenou křeč, to jsou snad plotýnky, no ty bláho! " Aneto, opovaž se s tím tahat," okřikne ji Filip, " a ty taky ne, jestli tě bolí záda, odnesu to do auta sám." Sednu si na sedačku, ale nevím, jak se přes tu bolest opřít, pohopuji si Amálkou v klíně.

Do dalšího víkendu máme téměř vše, co bylo v plánu sbalené. " To je nádhera a mi plánovali stěhování do pátého měsíce." " Prvně si pořiďte nábytek, Anet ti nebude spát na karimatce." " Tak jsme zamilovaní." " Ale ona těhotná." " To je fakt, bolí mě pořád záda," prohne se Aneta. " Hm, mě taky." " S vámi je to kříž."

Filip navrhne uvařit sváteční oběd. " Bože to smrdí!" zaskuhrá Aneta a hurá zvracet! Filip zavrtí hlavou. " Co ty? Taky ti to smrdí?" " No," vydechnu nosem, protože doopravdy začínám žaludek cítit až v krku, " taky mi to nevoní." " No jo, asi jsem to přehnal." " Hm." " Bude ještě dlouho citlivá na pachy." Trhnu rameny a snažím se dýchat nosem. " Co ta tvá láska?" " Co?" Uf! To bylo o fous! " Luboš." " To jméno už přede mnou nikdy neříkej! To je láska, která chutná jako jed na krysy." " Už je mi líp," vrátí se Aneta.

Ale mě ne! Když se vrátím, oba se po mě otočí. " Tys taky zvracela?" " Hm," kývnu. " Jsi trochu bledá?" " Je mi pořád zle." " Lenko?" " Myslím, že voda bude stačit." " Vy jste slabé, dámy," směje se Filip.

Oběd sním se sebezapřením. Žaludek mám jako, kdybych měla náběh na slepák, každé sousto cítím jako pelyněk a nemluvě o tom, že si k jídlu nemohu ani pořádně čichnout! Ufff! Rychle umyju nádobí! Pak ještě jednou zvracím, když se ti dva muckají s Amálkou. Fuj. Vyčistím si zuby, abych přebyla tu děsnou pachuť.

Nepozorovaně vyjdu na balkon. Dýchám čerství vzduch. Bolí mě celé břicho. Mám ho úplně tvrdé. Taky mě bolí záda. Opřu se o zeď. Zavřu oči, ale hned si to rozmyslím, není mi ještě nejlépe.

Ani si nevšimli, že jsem někam šla.

" Tak jo, my pojedeme mrknout na ty skříně a postele, ať vás mám, co nejvíce doma," protáhne se ospale Filip a okatě zívne. " Pojeď s náma," usměje se Aneta. Nutno říct, že si odpoledne užijeme, Amálka je jako andílek a pak mě vezmou na prohlídku svého bytu. " No, maximálně měsíc nebo dva a budeme bydlet, lásko, já se tak na vás těším," pohladí ji Filip po břiše. Pousměji se.

Filip nás odveze domů. Obě vytuhneme sotva, co Amálku dáme spát.

Ráno zase zvracím! Ale to se Aneta nedozví, ještě zařezává, jenom Amálka mě podezíravě sleduje. Když vstane Aneta, naberu do té doby už původní barvu a v klidu sedím u snídaně. " Tak ti to závidím," těžce dosedne a růžoví jí tváře. " Co mi závidíš? Chceš čaj?" " Budeš hodná," protahuje se jako kočka, " že nemáš nevolnosti." " Chceš vědět tajemství, Anet?" Otočí se na mě, zvědavě. " Taky jsem dneska zvracela." Upře na mě oči. " Je to, Leni, já se tě takhle nechci ptát, ale..." " Ptej se na cokoliv," snažím se pousmát, i když se mi svírá hrdlo. " Vy jste se s Lubošem, ehm." " Vyspali?" napovím ji. " No to taky jsem myslela, ale..." " Anet, na první otázku ano, na druhou ne." " Cože - co?" " Ano, spali jsme spolu, dokonce delší čas, ne nechránila jsem se, ani kondomem, ani práškama." Posadím se ke stolu, veškerá energie pryč, z očí mi začnou proudit slzy. Aneta ke mně přisedne, " Neplač. Nic, nemusí být jisté." " Já vím, ale taky mi tvrdne břicho a..." " Tak až půjdu na prohlídku, pojď se mnou, neboj, jsem tu s tebou."

" Jestli se to potvrdí, půjdeš za ním?" " Nejspíš jo, ale pochybuju, že něco...," zalkám a utřu si slzy. " Žádný chlapi už nechci vidět." " To je škoda," nachýlí se Aneta, " ten Petr, co jsem tě s ním chtěla seznámit je..." " Ne, Anet, ublížilo mi už tolik lidí. Už ne, Anet, tohle musím, musím zvládnout sama," štípe mě v očích.

Kapitola 9: Jako slepý čáp

Amálku hlídá kamarádka, vstávám s Anetou brzy. Je to už taková rutina, ráno a obě zvracíme. Aneta se tomu usmívá, ale mě do zpěvu vůbec není. Naopak, šíleně se třepu a je mi vše, jen ne to abych byla v pořádku a v klidu.

" Vy jste sestry, že," ubezpečuje se doktor, když vyšetřuje Anetu, kývnu. " Je to v pořádku, maminko," příjemně se na ni usměje, " krásně jste přibrala." No jo, copak Aneta, už má drobné břicho.

O tom, co se děje se mnou se mi bude hůř mluvit. Ale doktor si možná všiml mého pohledu. Takže mu stačí vědět datum poslední menstruace. " Víc než měsíc jste to tedy nedostala?" " Hm," kývnu. Anet se snaží konejšivě pousmát.

Cítím se hrozně, cítím se jako slepý čáp, protože jestli tohle bude pravda, jsem zralá akorát na to se jít někam oběsit!

Snažím se dýchat zhluboka, aby se mi nehrnuly slzy do očí. Aneta je ve třetím měsíci. Co když budu těhotná taky? Pane bože?

Po všech vyštřeních. " Posaďte se," nabídne mi doktor. " Podívejte," podá mi papír, sotva co i přes celý stůl poznávám co to je, cítím, jak mi vyskočí žaludek až do krku a srdce slyším až v uších. " Jste taky těhotná, takhle vypadá všechno v pořádku, ale víc budu vědět až po krevních testech," do očí mi vhrknou slzy. Tohle ne! Anet je u mě a snaží se mě konejšit. " Chcete teda interrupci? Na mini interrupci by to nebylo, ale normální, velkou, s anestezií, bychom ještě ve druhém měsíci stihli." " Prosím?"zvednu oči. " Ve druhém měsíci." " Ve druhém měsíci?" obě se ségrou vyhrkneme. Ona je ve třetím měsíci a já ve druhém? Je to možné? Je tohle možné? " Ne, na interrupci nemůžu, to se prostě nedělá," naberu rovnováhu.

Jedeme domů. " Je ti hodně zle," Aneta se o mě stará. Jenom kývnu hlavou. Vzdychne. " Co budeš dělat?" " Musím za ním." " Za Lubošem." Aneta mě chytí za ruku. " To nemůžeš." " Musím, chci vědět na čem jsem." " Nedělej to, ublížíš si ještě víc." " Anet, prosím tě. A neříkej o tom Filipovi. Prosím."

V noci nemohu spát a není to jenom nevolností. Brzy ráno vyjedu. Když zvoním před Lubošovým bytem, celá se třesu. " Přece jenom sis to rozmyslela? Tak pojď," snaží se na mě natlačit, ale odstrčím ho, smrdí chlastem, je mi z něj zle a hnusí se mi. " Jsem tu kvůli něčemu jinému. Luboši, máme problém, já- jsem těhotná?" Než stihnu uhnout, už mi vlepí facku! Tak silnou, že odlétnu přes celou chodbu a narazím si ruku o zábradlí, jen to křupne. Do prdele! " Ty máš problém a už za mnou nikdy, slyšíš, nikdy nechoť. Není to moje!" Zhroutím se na schody. V očích slzy bolesti, rukou mi pulzuje tak šílená bolest.

Ještě, že nejsem autem, tramvají dojedu na polikliniku. Pach nemocnice mě štípe až v nose. Nemám sílu, o tom přemýšlet, šíleně mě bolí ruka. " To máte zlomené. Co jste dělala?" Mlčím. Musí jim to dojít. " No to je vaše věc." " Dáme to do sádry, píchnu vám teď nějaká analgetika, ať....," kývnu a potom se na poslední chvíli vzpamatuji, " ne, to nejde, já jsem těhotná, já tišící prášky nemůžu." " No, nebojte, to vydržíme i bez nich."

Když se vrátím domů ze sádrou, těžko Anetě něco vysvětlovat. Posadí se ke mně a pohladí mě po tváři, jako na povel se mi vykoulí slzy. " Dopadlo to blbě?" " Hm, vidíš ne?" " To ti udělal on?" " Promiň, teď ne, nechci o tom mluvit," Aneta mě tiše obejme. " Pomůžu ti, neboj, s Amálkou, se vším, neboj, můžeme spolu chodit nakupovat nebo na cvičení," s úsměvem Aneta plánuje. Na chvíli se jí povede mě rozesmát a nakazit mě tak svojí pozitivitou. " Ale ukaž, břicho ještě nemáš," trhnu smutně rameny. " Leni, neplakej, nebo chceš jít na potrat? Já ti to zazlívat nebudu, ani Filip, pochopíme to." Zavrtím hlavou a vyhrknou mi slzy. " Nevím, co budu dělat," tváře mám zalité slzami. Anetě se taky lesknou oči. " Je to fakt, já mám taky s porodu strach a být sama," dá si ruku před pusu, v uvědomění, co řekla. Mlčky vstanu a zahrabu se do postele. " Leničko, omlouvám se," zavrtím hlavou. " Nech mě, chci být sama." " Dobře," se slzami v očích kývne.

" Na jak dlouho tu sádru máš?" " Dobře na měsíc," trhnu rameny. Filip mezi námi sedí jako hromosvod. Houpe Amálku na klíně. " Každopádně, teď se stěhovat nebude, budeme ti," zavrtím hlavou. " Neberte na mě ohledy, aspoň vy buďte šťastní." " Stejně ještě nemáme tu postel," uteče Anetě slza.

Když se vrátím z pokoje, oni hlavy u sebe, rychle odstřelí. " Nemusíte přede mnou mít tajnosti. Nemusíte mě chovat jako v bavlnce." " Strašně jsi zhubla, Leni," obejme mě Aneta a opře se o mě svým břichem. Polknu. " Já vím." " Je ti smutno?" " Po kom? Tohle láska nebyla. Jsem spíš na sebe naštvaná, na celý svět." " Tak běž na potrat a začni znova," radí mi Filip, " máš naši podporu." Zavrtím hlavou. " Tohle se nedělá, nemůžu udělat něco s čím nesouhlasím, to dá rozum."

Krevní testy dopadnou dobře, doktor sice nedůvěřivě pokukuje po mých uplakaných očích a sádře, ale neptá se. " Vy jste tak stejné, ale přitom jiné," podívá se na Anet, " vy ve čtvrtém měsíci máte nádherné velké břicho a vy ve třetím strašně zhubnete a žádné nemáte." Skloním hlavu. " No tak, nechte ji." " Tohle není v pořádku. Já vím, Aneto, že chcete, aby byla i sestra šťastná, ale Lenko, už nesmíte dál hubnout, ano, podívejte se schválně sama," ukáže mi ultrzavuk mého dítěte a Anetina ve třetím měsíci.

" Neber si to tak," konejšivě mi Aneta přejíždí po tváři.

Na převazu taky nic pozitivního, dostanu tam totiž sice jenom ortézu, ale aspoň na dva měsíce!

Jedeme domů, " Teď mě poslouchej Anet, přestěhujte se, je to váš život, ano a já nechci abyste..." Aneta vrtí hlavou.

Kapitola 10: Prázdnota na kilometry

Po měsíci začne vzdorovat už i Filip. " Anet, jsi v pátém měsíci, potřebuješ klid a lásku a tady to nedostaneš," bráním Filipovo rozhodnutí ji násilím přestěhovat. " A to je v pořádku, že ty pořád brečíš, sotva tou rukou hýbeš a nemáš ve čtvrtém měsíci žádné břicho, tohle to je spravedlivé?" " Aneto, nerozčiluj se, tohle je můj zvoranej život, prostě to tak je. Budu brečet, dokud se s tím sama nesmířím." " A co tvé břicho, to je v pořádku?" " Není pravda, že žádné nemám," ukážu na mírně vypouklou kůži. " A doktor ti na to nic neřekl?" " Ne. Dítě je v pořádku, tak co by." To je první velká lež, kterou jsem vypustila. Doktor, řekl, že je dítě strašně maličké a že já moc zhubla a že jestli se to nespraví tak konec....mám na to tři týdny.

Aneta se nechá ukonejšit.

Přivinu k sobě Amálku a zalezeme do postele, jsem slabá, oči plné slz. Cítím se tak osamocená, i když nejsem sama. Cítím se tak prázdná, i když mám v břiše dítě! Maličkaté, ale přesto živé dítě.

Jsem vyčerpaná a Amálka je tak živá. Konečně je šťastná. Pase koníčky a snaží se postavit a mě je čím dál víc do pláče.

" Ahoj, my jsme přijeli pro tu skříň," volá Aneta z chodby. Amálka sedí na sedačce a já ležím, musím mít celé rudé tváře od pláče. " Je ti dobře?" stará se Aneta s majestátným břichem. Zavrtím hlavou, nač lhát, ale to není vaše věc, za Filipem vstoupí kluk, teda spíš muž, tak o čtyři roky starší než já, tipuju. Je nádhernej, pevné rysy v obličeji tmavé polodlouhé vlasy a hluboké oči, k tomu vypracovaná postava. " To je Petr," Aneta se posadí, " a to je má setra Lenka, s tím jsem tě chtěla seznámit." No tohle! Petr se pousměje. " Nutno říct, že je už pozdě," protáhne se Aneta, " Lenča se léči z nešťastné lásky a ještě k tomu je v očekávání stejně jako já, akorát to na ní vůbec není vidět." " Vážně," pousměje se opět tím klidným úsměvem. Jenom kývnu. " Tos nemusela, Anet, tos nemusela." Svinu se do klubíčka a utírám si oči kapesníkem, " Nemusíš přede všema ze mě dělat chudinku," třesu se. " Promiň, já - , jsem pitomá," vstane. Přistihnu ho, jak se párkrát podívá.

Odnesou s Filipem skříň a na chvíli a Anetou osiříme. " Tak se drž," pousměje se, ale má sama, co dělat, aby se nerozbrečela, protože vidí, že jsem na dně, vidí to, chce mi pomoct, ale Filip jí to nedovolí, vzhledem k jejímu stavu. Jak moudrý člověk! " Co na něj říkáš?" " Teď už je to fuk," fňuknu a utřu si nos. " Ale?" " Je moc hezkej a vypadá příjemně." " Kdybys....," nakousne ale hned zmlkne, nechce mě více ranit, " Anetko, lásko, jedeme," vrátí se Filip, hladíc Anetino majestátní břicho. Aneta se zvedne z mé sedačky, přestane šišlat i na Amálku. " Tak se držte."

Kapitola 11: Andělé a náhody

Všechno je při starém, cítím se sama, opuštěná, všechno mě rozbrečí, všechno mě ničí. Procházka s Amy je pro mě jako půlmaraton, a chuděrka Amy už zase posmutněla.

Jednou takhle s ní jedu po parku a v očích slzy. Je mi hrozně. Ale nemůžu ji pořád držet doma. " Ahoj," zvednu hlavu. Filipův kamarád Petr! Chodí sem běhat. " Promiň, ale vypadáš hrozně," nemám sílu se na něho ani zlobit. Má pravdu! Oči podlité krví. Pleť strhanou. Vlasy bez života. "Nechceš s něčím pomoct," zavrtím hlavou. To, co mi chybí, mi určitě nemůže dát. " A nepotřebuješ si aspoň promluvit? Filip říká, že nechce abyste se Anetou vídali, ale neber to zle, má o ni jen strach, ale jak se dívám, spíš by měli mít o tebe. Ty mi něco říkej, jestli seš vůbec těhotná," není zlej, jenom upřímnej. Než to stihnu rozdýchat, mám oči plné slz, padá na mě úplně všechno. Petr zachytí kočárek s Amynkou a zabrzdí ho a obejme mě! Řvu jako malé dítě! Téměř před cizím člověkem!

Sedí se mnou doma, dokud se neuklidním, respektive si mě položí do klína a já ze sebe vyřvu všechno, co mě tíží, hladí mě ve vlasech a konejší mě. " Jestli mě kvůli tobě vyrazí s práce," usmívá se ale přitom. " Díky." " Mám někdy přijít?" Kývnu, " Ale jenom pokud budeš chtít?" " Dobře, rád, ale mám jednu podmínku, ty přestaneš plakat a budeš v klidu, potřebuješ mít břicho. Filip je na jednu stranu zlej, on ví, že by tě Aneta podržela, ale má o ni strach, ale co o tebe..." " Petře," otočí se. " Já to taky nechci, aby tím trpěla Aneta. Když jedna z nás může být šťastná, ať je, jenom jí to přeju."

O to víc mě překvapí, že je u mě v pátek! " Myslela jsem, že..." "ukaž," prohlédne mou tvář. Nebrečela jsem. Je mi úzko. Jsem smutná. Téměř jsem nepřibrala, ale nepláču. " Pojď ven," usměje se. Než se obléknu, sám oblékne Amy, nutno říct, že ta ho miluje! " Co ta ruka?" " Všiml sis? Ještě to bolí, někdy jako čert, ale musím to překousnout." " Prášky nemůžeš, viď." Vezme mi kočárek. Venku je sychravo, ale mě je teplo, je mi po dlouhé době příjemně. " Víš, že ses usmála." Trhnu rameny. " Je mi s tebou příjemně." " Mě taky," řekne a natáhne se, aby mě pohladil po tváři.

Vrátíme se domů, tedy ke mně, nabídne se, že mi pomůže z večeří, je fakt, že jsem dlouho takový hlad neměla. Je úžasnej! Potkat ho před půlrokem. Pane bože. Umí vařit. Ví, že jsem posmutněla. " A co říkal doktor na to tvé hubnutí?" " Říkala jsem to Anetě a..." " Já nejsem přehormonovanej, mě říct pravdu můžeš, vidím to na tobě, všechno v sobě děsně dusíš." " No co myslíš, je malý, vždyť nemám ani pomale břicho! V pátém měsíci, chápeš a mám sotva vystouplé břicho, jako bych se přejedla! Jak by chudáček mohl být v pořádku." " V pátem?" " Tento týden už v pátem," kývnu a roztřesu se. " Chudáček? Takže chlapeček?" " Nejspíš, není to moc poznat, jak je maličkej." " Chtěl jsem vždycky kluka." " Nemáš děti?" Zavrtí hlavou. " Proč?" " Než jsme je se ženou počali, už měla jiného a rozvod za rohem, ale tohle není na svěřování se, zvlášť tobě, matko. A počkej, co doktor? Kolik jsi přibrala nad původní váhu?" "Sotva kilo a půl." Pohladí mě po vlasech. " Co ten doktor?" Očima plnýma slz se na něho podívám, " Neřekneš to Filipovi ani Anetě?" Zavrtí hlavou. " Nedostala jsem další šanci." " Cože?" " Příští týden jsem objednaná na zákrok, takže pokud se nastane zázrak, tak...Petře, takové dítě prý není schopno života." Pak se mu tam zhroutím. Regulérně probrečím snad dvě hodiny a usnu jako špalek.

Ráno přijde největší překvapení, sedí na sedačce, Amy v klíně a povídá si s ní. " Tys tu spal?" Kývne. Najednou je mi příjemně. Vezme Amy do náruče. Přisedne vedle mě na postel. " Lenko, budu s tebou, i kdyby se to stalo, i kdybys musela na potrat, nemůžu...nemůžu bez tebe být," zašeptá a lehce mě políbí na tvář a pak na rty, je to jako dotek motýlích křídel, sotva se naše rty dotýkají, ale cítím mrazení až v zádech, cítím jako by si bral celou mou duši, přitom stále sedíme proti sobě, měkce otevřu ústa, on drží Amy v klíně a svět se dál točí. Líbá mě tak nádherně a klidně. Určitě ví, že sex nebude. Jeho teplé horké rty a hluboké oči, které se usmívají. " Já bez tebe taky ne," vrátím se bez dechu.

" Pokud, pokud máš strach, klidně u tebe zůstanu," objímá mě kolem pasu. Podívám se mu do očí, " strašnej, Petře, strašnej strach mám." Konejšivě mě hladí po hlavě. " Bojím se pořád, že už je pozdě!" " Jsi jenom ve stresu, neboj, nic jiného se neděje." " Kéž bys měl pravdu."

Trochu spolu bojujeme, ale pak Petr kapituluje, že se Aneta nesmí nic dozvědět. " Jsou to moje problémy a chci, aby byla šťastná." " Já taky chci abys byla." " Kdybych tě...," zavrtí hlavou, " Mělo to tak prostě být." " Ale kdybych tě potkala před půl rokem, je všechno jiné." " Nebuď zlá, mě nevadí, že budeš mít cizí dítě, překousnu to!" Mlčím, nevím, jak argumentovat.

Je u mě často. Teda téměř celou týden, chodíme spolu na procházky, hraje si s Amy a celkově jsem ráda, že je u mě. Vzdychnu. Já vím, nedopadne to dobře, myslím s mým těhotenstvím. O to víc si chci užít to, co je teď, jak se ke mně nádherně chová a rozmazluje, jak je něžný. Já vím, je to v háji, třeba jsem aspoň našla lásku.

Smutné fylozofické otázky mě napadají až noc před vyšetřením. Přitulím se k Petrovi. " Brečíš?" " Hm," tiše přitakám, v krku mám děsný knedlík. " Bude to v pořádku, věř mi." Zavrtím hlavou, " Nic se nezměnilo," špitnu, to tak ještě budit Amálku. " Přibralas." " Nemyslím." " Ale já ano," pohladí mě po tváři a líbne na čelo. " I kdyby ne, bylo to ...tento týden bylo to nejkrásnější, co jsem zažila." Přivine mě k sobě, " To nejhorší, co pro sebe právě teď můžeš udělat je, že na to budeš myslet! Sakra Lenko, nebuď pesimista!"

Hladí mě po vlasech, dlouhé minuty než se mi povede alespoň trochu uklidnit a usnout.

" Jsi nervózní?" " Ještě pitomější otázku nemáš," neomaleně se na něho osopím. " Ne promiň, jsem vystresovaná." Je mi i zle od žaludku, celý se mi svírá a příšerně mě bolí břicho. " Chceš abych šel s tebou?" Zarazím se. " Ty bys to pro mě udělal?" " Hm," kývne. " Budu moc ráda, dívej," zvednu před sebe ruce, aby viděl, jak se celá třepu. Obejme mě.

Amálku hlídá sousedka.

Doktor si mě měří podezíravým pohledem. " Přivedla jste si dneska tatínka?" " To není," nadechnu se, " to není otec dítěte!" " Ne-e?" " Ne. To je přítel." Pousměji se. Petr mě chytí za ruku. " Do ničeho vám mluvit nebudu," mrkne na mě doktor, " když se napíšete do rodného listu, nikdo se na nic vyptávat nebude." " Nepředbíháte trochu?" " Proč? No na interrupci vás jistě nepošlu, mrknu a vidím, dostáváte barvu, stoupněte si na váhu," mírně se o mě opře, " dokonce jste i dvě kila od minule přibrala." " Dvě," podivím se. " No dvě, vy buď nepřibíráte nebo..." usmívá se od ucha k uchu. " Vždyť máte i břicho, co byste chtěla," něžně mě osloví, když se pokládám k vyšetřovacímu lehátku. " Ale..." Vyhrnu si triko. Mám. " Každému roste břicho jinak, hlavní, když je dítě v pořádku, na ostatním nezáleží, přiberete časem, to mi věřte," opětovně na mě mrkne a pousměje, " a to vaše je v naprostém pořádku, takže příští měsíc zase. Když se vám trochu zvětší břicho, budu spokojen, ale nebuďte smutná, i takhle je to v pořádku."

Petr mi otevře dveře od auta. Usmívá se. " Poprvé jsem viděl dítě takhle, na ultrazvuku." Podám mu ruku přes řadící páku. Usmívám se taky. " Víš, že existují strážní andělé," usmívám se od ucha k uchu. " Proč myslíš? Nějakého jsi potkala?" Kývnu hlavou na souhlas, " To bych rád věděl," skočím mu do řeči, " ty jsi můj strážný anděl."

Skočím si pro Amálku. Přitulí se ke mně. Možná ze mě cítí, že je mi fajn. Strašně fajn. Mrknu na telefon. Zase zmeškaný hovor od Anety, předchozí dny jsem neměla odvahu s ní mluvit a dnes, to zase nemám čas. I když je mi úzko, zvednu telefon, " Prosím tě, Petře, na co si jen hrajeme, prosím tě, přestěhuj se ke mně, já...bez tebe..." " Já taky ne," rozesměje se do telefonu.

Večer si mě k sobě přitulí. " Jsi šťastná?" " Jsem," kývnu. " tím víc, že Amálka spí," nadzvednu k Péťovi hlavu, měkce se dotkne mých rtů, jako dotek motýlích křídel. Jsou tak sametové, jemné horké, vpíjím se do jeho rtů a ani si nevšimnu, že se nade mě mírně nakloní. Hladí mi rukou po bocích, po vystouplém břiše. Přece se nemůžeme milovat, na to jsi zapomněla, křičí mé svědomí, on to ví, snažím se mu odpovídat. Samozřejmě, k žádnému milování nedojde, ale i tak se k němu přivinu a sotva popadám dech. Usmívá se. Vyhrneme mi košilku a hladí mě po břiše. " Je mi to líto, že jsme se nepotkali dříve." " Mě ne, i tak jsem šťastnej." " Ale kdyby bylo ...." " Mlč, prosím tě, Leni, mlč." " A byl bys pro abych tě uvedla v rodném listě." " A jinak?" " Co? Jinak tam nebude nikdo. Luboše tam nechci." Trhne rameny. " Může se jmenovat po tobě, vždycky se mi to jméno líbilo." " Petr?" " Jo," špitnu. " Jsi přehormonovaná!" " Ne fakt." " Dobře, v tom případě souhlasím," rozesměje se a znovu se ke mně tulí.

Kapitola 12: Víly a hvězdný prach

Na dnešek jsme si naplánovali s Amálkou výlet. Petr má v práci volno, tak nám nic nestojí v cestě.

Jsem vzhůru nejdříve, už sice každé ráno nezvracím, ale i tak mě většinou po ránu pobolívá žaludek. Než vstanou, stihnu se i nasnídat a zjistit, že jsem přibrala v pase. Normálně mě to vždycky štvalo, když jsem nemohla dopnout kalhoty, a ještě k tomu o takový kilometr, ale teď. Usměju se a mávnu nad tím rukou. Od té doby, co tu Petr je, tak se celkově spousta věcí změnila!

" Co je, že se tak usmíváš?" " Nic, jsem šťastná," trhnu rameny. Přitáhne mě za pas a položí mi hlavu na břicho. " Já taky, jako nikdy."

Když normálně chodí do práce, i tak se mě snaží rozmazlovat, v pondělí kytka, dnes gymnastický míč, mimochodem, nutno říct, že mi doopravdy pomáhá od bolesti zad!

Přitáhne mě k sobě, zavřu oči a začneme se opět líbat. Zvonek! Sakra! Nechápu, kdo to sem leze. Poupravím si tričko, odsednu na míč a zamyšleně se dívám po Petrovi, jak jde otevřít.

K mému úžasu po chvíli do obýváku vstupuje Anet s Filipem. Aneta vypadá ubrečeně a je očividné, že se pohádali. " Uff, to se mi ulevilo, že jsi v pořádku." Všimnu si, že se Filip něco Petrovi snaží říct stranou, ale ten jenom odvětí, " My před sebou nemáme tajnosti." Otočím se zpět, " Proč bych nebyla v pořádku, Anet, dívej," pohladím se po břiše, " nemusíš mít o mě strach." Filip se naštvaně posadí. " Nevím, proč Anetě zakazuješ, aby se s Lenkou vídali." " Chci aby byla v klidu." " A to tě ani nenapadlo, že Lenka..." " Prosím tě, ještě se jí zastávej," načepýří se Filip, ustrnu, mluví jako bych tam ani nebyla. " Petře, jedna věta. Lenka není holka na chození, to je holka na jednu noc." " Cože," zvednu hlavu, " tos přehnal." " Proč ne? To je pravda?" " Nic o mě nevíš." " Ne? Co ten Luboš teda?" " Znám ho více než deset let! Byly jsme spolu téměř půl roku ne jednu noc!" " Filipe, tos fakt přehnal," osopí se na něho Petr, nevnímaje, že nejvíce ustrašeně se tu tváří Aneta. " Zajímalo vás, co se s Lenkou děje?" Trhne rameny, " No co, nešťastná láska, he-he." " Málem ji doktor poslal na interrupci, to se děje! A víte, co vy uděláte! Filipe, Aneta je její jediná rodina! Chápeš to? A ohledně toho, že je na jednu noc, ani jsme spolu nespali," bojovně si Petr položí zkřížené ruce na prsa. " Protože to nejde! Kdybyste se o Lenku zajímali tak to víte, že ... že je v rizikovém těhotenství! To si myslíte, že chci, aby potratila! Hodiny mi tady brečela, protože ji nikdo nechtěl poslouchat a ...přiznej se, Filipe, minimálně tobě bylo fuk, co s ní je. Takže to je asi moje odpověď na to, jestli mě má Lenka jenom na jednu noc!" Až teď si všimnu, že Aneta pláče. Přisednu si vedle ní, " Na tebe se nezlobím," utřu jí slzy s tváře, " a přestaň bulet. Buď ráda, že jsme obě v pořádku, ty tele," rozesměji se a obejmu ji.

Avšak, Filip se stále tváří jako když žvýká pelyněk. " A jak se cítíš, to chceš, sakra to chceš vychovávat cizí dítě?" Petr zavrtí hlavou. " O tohle vůbec nejde." " Jak že nejde?" " Lenku mám rád, i s dítětem, i s Amálkou." " Zešílel jsi? Znáte se sotva chvíli." " Prosím tě, mlč," bojovně se jim vmísím do hovoru, " taky jste se s Anetou neznali roky!"

Když Filip namítne, že by měli jet, Aneta dá bojovně ruce v bok. " Nemám ani chuť s tebou někam jezdit," vyprskne. " Anet, prosím tě," třu si spánky. Jsem zralá na postel, ne řešit další krizi! Petr mlčí, dělá jenom dobře, lepší se do toho nemíchat. " Chováš se jako bych ti patřila! To cos," nedořekne a rozeřve se. Už mi to dochází! Ty ubrečené oči! Možná vůbec ani nesouhlasil s tím, že za mnou pojedou. Možná ji to dokonce zakazoval. Filip se jí sice snaží, ale zasáhne Petr. " Myslím, že byste si měli oba rozmyslet, co chcete, Aneta tu může pár dnů zůstat..."

Amálka spí jako anděl, už v osm. Aneta už vypadá mnohem lépe. Dokonce se usmívá, " ...a tos nechtěla abych Vás seznámila!" Trhnu rameny. Petr ji podá večeři. " Počkat, tys mě chtěla seznámit s Lenkou se svojí sestrou?" " Jo," směje se Aneta. " Proč tys nechtěla?" otočí se po mě. " Přišlo to v blbej čas. Zvykala jsem si na Amy, pak ten vztah nevztah s Lubošem, a pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Ale asi to byl osud." " Život je komedie," souhlasně Petr přikývne a přitáhne si mě za pas, něžně mě líbá, a Aneta se usmívá, " Miluju tě," zašeptá. Mrknu na Anetu, pokrčí rameny, " Jsem šťastná i za tebe." " A co?" " Co já? Filip si to do zítřka uvědomí a bude fajn," zakousne se, " konečně si můžeme užívat, jak jsme plánovali." " Jak užívat," odtáhne si mě Petr, aby mě viděl do tváře. " Jakože spolu budeme chodit nakupovat, na cvičení, plavat, a tak..."

Téměř do půlnoci sedíme všichni tři u televize a díváme se na film. I když, o čísle tři bychom mohli polemizovat. Líbáme se s Amálkou, když Aneta odejde, i před ní.

Nakonec, i ta Aneta měla pravdu, Filip se přijde druhého dne omluvit, s velikým pugétem růží. Překvapeně lapu po dechu, o to víc, když druhou květinu má pro mě! " Myslím, že tobě jsem ublížil mnohem víc," opatrně mě obejme, " přitom je to všechno v nejlepším pořádku, my jsme s Petrem nejlepší kamarádi, teda doufám," mrkne za roh. " To víš, že jsme," přijde za námi. " A vy s Anetou sestry... A Amy, nádherná jako..." " Taky budeme mít holku," načepýří se Aneta, " My ne," roztáhnu ústa do úsměvu. " Myslím, že bychom měli někam vyrazit," rozhodne za všechny Filip, " na celý víkend vypadnout z města, ideál."

(Saša)