Byl to osud 9. část

V týdnu jdu shodou okolností k doktorovi. Cítím se o to hůř, v čekárně plné těhotných mamin. " V pořádku," pousměje se. " Víte, že úplně ne." " Posaďte se," ukáže na židli. " Vyčítáte si, že nemůžete otěhotnět?" " Máte pravdu," kývnu. " Nejste jediná. Ale jste na sebe moc přísná. Potřebujete především klid, protože jinak je naprosto všechno v pořádku a u Vašeho přítele si troufám tvrdit také." " Ale je to strašně dlouho." " Rok, jestli se nemýlím, zhruba." Kývnu. " Podívejte, já vím, chápu Vás, že jste na sebe naštvaná, protože třeba nějaká Vaše kamarádka vysadila a třeba do půl roku otěhotněla, i dříve. Ale nesmíte se srovnávat. Mám tu ženy, co otěhotněly až třeba po třech letech. Prostě to tak je. Neházely flintu do žita." " Jenomže, já s předchozím přítelem, jsme dítěti nechávali volný průběh."" Ano, já vím, že jste mi o tom říkala. Taky jste ale říkala, že Váš vztah nebyl v pořádku." " Nebyl," přitakám. " Vidíte. I když si to nepřipouštíte, psychika Vás hodně ovlivňuje, pokud Vás tedy bil, měla jste strach, nemohla jste otěhotnět. No mohla, ale na Vás je patrné, že potřebujete dítě přivézt do láskyplného zázemí. A to Vám Petr dá." " Já vím." " Myslím, teda pokud se neurazíte, že jediný problém máte v hlavě. Možná máte obavy. Měla byste zkusit sezení u psychologa." " Dobře," kývnu.

Možná mám štěstí, protože psycholožka, asi v mém věku, mě vezme hned. Trpělivě mě vyslechne. " Máte strach, že?" Trhnu neurčitě rameny. " Máte, z toho, že selžete, že to nedokážete. " " Možná ano, možná máte pravdu." " Nebuďte na sebe přísná. Máte všechno, co jste kdy chtěla. Práci, zázemí, přítele, jeho děti, které Vás neodmítají. Zkuste vypnout. Zkuste si nic nevyčítat."

Dobře.

" Myslím, že s tou dovolenou jsi měl pravdu, oba potřebujeme vypadnout." " Já vím," usměje se, " už je to dávno objednané." " Super, rodinná dovolená," ušklíbne se starší syn. " Nooo, pro Vás máme ten jazykovej pobyt," usměji se a prozradím tajemství, " chtěli jsme Vám to dát až za výzo." " Víte, že jste super?!" vrhnou se nám do náruče.

Posledního vezu kluky do školy. Petr má totiž práci. Vrátí se až večer. Na tu chvíli se nevracím domů. Zajedu do nejbližší přírody. Nasadím si sluchátka a procházím se. Snažím se dýchat zhluboka. Musím myslet na to, co se děje i v mé hlavě. Momentálně se cítím volná, jako pták.

Zastavím před školou. " Ten krypl mi zhoršil známku." " No, myslím, že když to není z hudebky, tak to táta překousne." " On ví, že jsem skoro hluchej." Je to pravda, ten starší moc vlohy nepodědil. Ten je spíš na sport, na hudbu je ten mladší a má hezčí hlas než jeho táta, ale nahlas mu to samozřejmě nepovím. Třeba až zmutuje, bude to pryč. " No nám zase bude odcházet úča." " Proč? Chcete na zmrzlinu kluci?" " No proč asi?! Jo, zmrzlinu beremeee." " No třeba může jít do důchodu," řeknu s úsměve a vyjedu s přeplněného parkoviště. " Na mateřskou přece." " Hmmm...." " Už měla břicho a...Chtěli jsme ti říct, že jsme to minule tak nemysleli, achtěli bychom ségru, protože dalšího bráchu už nechceme, pak se s ním furt člověk jenom rve a má z toho nervy. " Rozesměju se. " Takže holčičku byste chtěli, vy jste se domluvili s tátou?" " Vůbec. Jenom, víš, jak holky vypadaj rozkošně, sbalím na to Anču z béčka." " Kluci jsou taky hezcí jako miminka, ale slibuju, že se pokusím, že se s tatínkem pokusíme," neubráním se smíchu.

Nebo možná ne Anču z béčka, ale starší dceru jednoho z Petrových kámošů! Uchechtnu se, když se s nimi potkáme ve městě.

" Ahoj, jak se máte?" " No, docela fajn." " Slyšel jsem, že je to docela vážný mezi Vámi." " Proč myslíš?" " No, máš prstýnek, takže jste zasnoubení a na svatbě jsi prý chytila kytku." " Hele, hele, tak to pozor, já nic nechytila, ona mi spadla k nohám." " O to je to horší." Už jsem si zvykla na tyhle narážky.

Na druhou stranu, proč ne. Jedeme ve dvou na dovolenou, a že si to užijeme, není snad ani třeba zmiňovat. Romantické večeře, noční procházky. Dlouhé něžné polibky a milování. v kabrioletu. Vítr ve vlasech. Myslela jsem, že tohle je jenom ve filmech. Myslela jsem, že taková ryzí romantika již neexistuje. Lehké doteky. Dlouhé večery. " Víš, že jsem s tebou šťastná?!" " Jo?" zakloním hlavu, abych ho na lodi políbila. " Já taky." " Ale jedno nechápu, proč se mě každý ptá, jestli se třeba nebudeme brát?" " Nechápeš," usměje se přes šplouchání vody a přejede mi po nahém stehnu. "Máš zásnubní prstýnek." " Víš, že já tradice nesnáším." Přitáhne mě k sobě za boky a lehce mě líbá. " Klidně bych do toho znova šel, i za cenu že si zase nabiju držku. Já vím, já vím. Takhle se zamilovat je šílené." "Ale je to krásný," chytím ho za ruku.

Když se vrátíme domů, idylka je fuč. Jsou prázdniny a Petr má práci. Kluci jsou na dva týdny u matky a já...Dřív bych možná přemýšlela, dotíraly by na mě cizí myšlenky, že dojede až v neděli, že po něm vyjede nějaká ženská, že mám věci do práce hotovy a tak podobně, až by mě to nakonec zavalilo, ale nic takového neudělám. I když po něm možná cizí ženská vyjede, jeho nebude zajímat, protože má mě a dělá pro mě takové věci, které by nedělal, kdyby mě nemiloval. A že bych se třeba bála, že kluci budou u matky raději? To těžko, vždycky přijedou pekelně otrávení. A že mám všechno hotové? Uklidím v bytě a jedu do Prahy.

Jedu za našima a taky za Lenčou. " No ty máš teda energie, já ti závidím, celou noc jsem nespal," zívne Marek. " To je jako bys..." " Je zamilovaná, bože, taky jsme ještě doufám." " No ehm, nějak to asi vyprchalo." " Hele, vy dva, jak dlouho jste svoji? Dvacet let ne?" "Hele, hele!Ty se mi snad zdáš. Povídej, co ta Vaše dovolená." " Krása." " Krása jo?" " Nebyli jste celou dobu v posteli, co?!" " Ne, nebyli Marečku, neboj..."

Opět se nabídnu, že jim vezmu děti ven. Zůstanu u mámy. Nechce se mi vracet do Brna a být tam sama. " Jste šťastní, co?" " To víš, že jo." " A nevadí ti, že je teď někde bůhví kde a tam si...." " Tam pracuje a nevadí mi, že je tam, jinou ženskou mít nebude." " Ale, jak seš si tak jistá?" " Prostě to vím."

Možná jsem našla stejného jmenovatele mezi Prahou a Brnem. Smog. Děsné vedro v létě a rozpálené chodníky. " Víš, nedávno jsem potkala Leu, tu jak jsi s ní dělala." " Já vím kterou." " Představ si, že už má rodinu." " Co já vím, tak děti nechtěla." " A prý si postavili dům, na Zbraslavi" " No jo, jenomže ten její chlápek je nejspíš ředitel ČEZu" " Tvůj chlápek je zpěvák a jaký je v tom rozdíl" " No přepočteno na finance, je to podstatný. Tipuju, tak tři desetinná místa měsíčně, nemůžeš totiž ani srovnávat regionálního zpěváka třeba s Tomášem Klusem," ségra vybuchne smíchem. " Takže ty bys chtěla vychovávat dítě v paneláku?" " Jak by to asi dopadlo, kdybych zůstala v Praze?!" Ale je fakt, že v Brně bydlíme v okrajové části, kdežto tady už málem neusnu, jenomže nemůžu Petrovi říct, že vypadneme z města. Počkat? Slyšela jsem dobře svoje myšlenky? Já chci vypadnou z města? No těpic. Jestli tohle nejsou hormony, tak už nic.

" Ahoj," přijmu hovor. " Copak?" " Mám problém." " Problém?" " Ano, potřebuji abys pro kluky zajela k ní a vzala je domů, nechtěj tam být a já tam nestihnu. Můžu tě o to požádat?!" " Jo, to víš, že můžeš." " No, nezníš zrovna nadšeně." " Tvoje exmanželka je totiž nebezpečná ze všech stran víš, abych ji třeba ...." " No raděj ji zavolám, že si kluky vyzvedneš na nádraží." " Dostal jsi strach?" " To víš, že ne, jenom malej. Mám pro tebe překvápko, teda i pro kluky. Snad se Vám bude líbit." " Mám se bát?" " Jo, strašně."

Cesta z Prahy do Ostravy je jako za komunistu na dovolenou na Jadran. Dálka a horko. Doufám, že nebudu muset pro kluky k ní. Samozřejmě, že se domnívám, že by to nedopadlo dobře. Naštěstí kluci čekají na smluveném místě. " Záchrana," řeknou a naskočí do auta. " Kde je táta?" " Hmm, pracuje." " No každopádně hurááá, jedeme pryč."

Jo, jedeme pryč.

V Brně jsme navečer. I Brno sálá horkem. Taky je večer šílená bouřka. Zažili jste v mezonetu bouřku? V podkroví? Nic příjemného. Kluci přijdou oba. Pak vypadnou pojistky.

Pak se ochladí, jako na podzim...

Ale když o víkendu Petr dorazí, je opět krásně. " Tak já bych Vám měl dát to překvapení, co?" " Hm" opřu se. Jsem docela zvědavá. " Koupil jsem si k narozeninám dárek." " Nejsi trochu narcista, bobešku?" " Nejsem, koupil jsem ho jenom z části a je to i dárek pro Vás." " Cože? Dárek pro nás?" " Chcete ho vidět?" " To si piš," shodnu se s kluky jednohlasně. " Tak já Vás tam dovezu." Sjedeme výtahem. " A já myslel, že je to pes," nakrčí nos ten mladší. " Ty taky pořád nejsi spokojenej..."

Nasedneme do vyhřátého auta. Vyjedeme z Brna po okrskách, až dojedeme do vesnice nebo města Zbýšov. " Docela mám strach," prohlásím. " Měla bys mít." Zajede až na okraj města nebo vesnice, kde jsou novostavby a k mému úžasu zastaví. " Seš tajemnej jako hrad v Karpatech." " Vystupovat," usměje se. " Tak a teď mi to vysvětli." " Mile rád, támhle je ten dárek," kývne hlavou. Nenechá mě ani vydechnout a hodí mi klíče. " Ty jsi koupil dům?" Možná, možná zešílím. " Téměř." " Jak téměř?" " Na zbytek mám hypotéku." Tohle asi nerozdýchám. " Takže ty jsi koupil tenhle dům?" snažím se myslet logicky. " Přesně tak." " No těpic," řeknu a obejmu ho. " Já, já jsem konsternovaná." Třesoucí se rukou odemknu. Na zahradě je bazén. Procházím prázdným domem. Tři místnosti v přízemí a velká hala a čtyři v patře. " Myslím, že bychom to do září mohli stihnout, co?" " Jako do září se přestěhovat?" " Přesně." " Takže mi budeme dojíždět autobusem do školy?" " No budete, nebo můžete přestoupit někam blíž." " Klidně budu dojíždět, dal bych království za vlastní pokoj a bazén." " Nápodobně," shodnou se oba. Já nereaguju, stále se mi třesou kolena. " Co na to říkáš, zlato?" osloví mě. " Nevím, jsem konsternovaná, nějak mi to, promiň, nějak mi to nedochází." " Že jsem se zmotal na dům?" " No, přesně. Ne, takhle to nemělo vyznít, jako že na to nedokážeš vydělat, ale jsem překvapená. Myslela jsem na totéž. " " Víš, taky mi došlo, že pokud mi přivedeš na svět potomka, v Brně zůstat nemůžeme. " " Tati?!" zarazí se oba sehraně. " Klid, kluci, tatínek je pouze pragmatik." " Co to je ten pragmatik?" " No to je někdo, kdo mluví o něčem, co je dál než vidí," ušklíbnu se. " Hm, nechápu," nakrčí čelo ten mladší. " To nevadí, jenom jsem tím taťkovi chtěla říct, že si myslím, že je až moc velkej optimista." " Nejsem, neboj. Uklidníš se tu a uvidíš sama." " Jo? Jak hezky budu okopávat záhonky a obhospodařovat slepice." " Díky, nic takového doma nechci. Ne, uvidíš, až budeš drndat kočárek."

Konec prázdnin tedy strávíme ve stěhování. Jak děsivé. Myslím, že jsem říkala, jak se stěhovat již nechci a najednou jsem nadšená. Jezdím hlídat malíře, zaplatím koupelnu i kuchyň na míru, ale je nádherná. Dřevěná a nádherná. Petr má málo času, tak tam tráví celé volné dny, protože má pravděpodobně výčitky, kterak veškerou odpovědnost hodil na mě. Ale kluci. Ti jsou jako vyměnění. Stali se z nich snad úplně jiné děti. Chodí tam se mnou uklízet po malířích, umývat okna. Největší otázka je ovšem, který z nich si vezme jaký pokoj, protože jeden je v rohu a mé dvě okna, kdežto druhý jedno, ale je větší. Kdyby měl jeden balkon, tak věřím, že se seřežou. Balkon, teda spíš terasu máme na chodbě v patře, takže je společná pro všechny členy domácnosti, a je to tak správně, kluci by se pořád handrkovali a bylo by.

Tohle je přesně ta chvíle, kdy jsem ráda, že máme v divadle letní přestávku. Když je vymalováno, hned to vypadá mnohem, ale mnohem lépe. A pak, když začneme stěhovat věci..., nejsme bohatí jako Petr Kellner, abychom si všechno koupili nově. I když Petra mám, ale nejbohatší Čech to teda není. I když si dům mohl koupit až teď a určitě ne tak úžasný jako gigolo mé záškodnické ex kolegyně Lei, neměnila bych. Protože o rodinu se postará a to je pro mě to hlavní. Takže je jedno, co dělá, i kdyby dělal ve fabrice, i když to jsem si vědoma, že bychom pak neustále řešili jenom peníze.

Začneme balit věci. Je to rok a něco a stěhuji se znova. Jenomže investice do domu, je nadlouho poslední příčinou stěhování, ta jiná by byla rozchod, a to si nepřipouštím.

Takže i když je týden do začátku školy, balím s kluky téměř celý víkend v kuse. Kdyby se do našeho stěhování nezapojila celá kapela, chudáci, mají samozřejmě i svá zaměstnání, protože vesnické hraní je neuživí, myslím, že by to takhle rychle nešlo. Ale kluci mají energie za šest dětí, no, i když ten starší, ten si zakládá na tom, že už dítě není. Místo toho abychom s kluky sháněly sešity a pomůcky, pomáhají nám stěhovat. Dobrovolně. Na nákup školních pomůcek taky dojde. Vlastně je to tak rychlé, co jsem v rodině začala fungovat jako stoprocentní máma. O to víc mě, ale těší, že Dan i Jan mě berou jako mámu. Dokonce mi tak říkají, někdy sice matka či macecha. Ale nejčastěji mi říkají mami. Možná by Vás zajímalo, jak říkají své biologické matce?! Matka, mamina, nebo něco co už se úplně neshoduje s oslovením vlastní matky, a to používají nejčastěji.

30. srpna je pak u nás velká oslava. Jsme nastěhovaní. Kluci sice budou dojíždět do školy, ale jsou šťastní, a já taky, a oni jsou šťastní tím víc, když jim Petr slíbí pejska. Sice, když o tom mluvíme spolu, trochu se zdráhá a váhá, jestli se o něho bude mít, kdo starat. Sám říkal, že s ním klidně bude běhat, i když nevím, co by běháním chtěl zhubnout, a to mi říká, že až budu mamča, že mu nevadí, jestli přiberu. Důvodem proč nechce kupovat pesana je právě moje plánované mateřství, ale domnívám, se, že zůstane stále jenom u plánu, tak není čeho se obávat.

Dobře, ale abych se vrátila k oslavě. Omluvte mě, pokud přeskakuji, ale svoje vzpomínky píšu při práci a ne vždy dovedu navázat tam, kde jsem přestala.

Ale vraťme se tedy k oslavě. Sjede se tam téměř celé Petrovo příbuzenstvo, i mé, pak nějací kamarádi, samozřejmě Lenča nesmí chybět, kluci si taky někoho pozvou. A víte, co je na tom vůbec nejhorší? Petr není přítomen. Bác. Skoro to vypadá jako, že to udělal naschvál. No super. " A kdepak máš Petra," slyším neustále. Jo, to já nevím, kde mám Petra. A navíc mi nebere telefon. To je opravdu vtipálek. Přitom koncert nebo práci, kterou k tomu dělá bokem taky nemá, tak já nevím, kde se tedy mohl zdržet a navíc, když se ani neozve. Přitom tohle nikdy neudělal. Na tyhle šílené vtipy přece není, uklidňuji se. A proč tedy všem řekl, ať dorazí ve čtyři. A o půl páté sám není na místě.

Nakonec se to vyřeší, je skoro pět, když se objeví na zahrádce mezi všemi a na vodítku má psa. Takže kluci vyhráli. Štěně bernského salašnického psa, je tak nádherný, ten pán i pes, abychom si rozuměli, že mi až oči přecházejí." Omlouvám se za zpoždění, ale chtěl jsem přijít, až tu budete všichni." Takže přivede pejska a oznámí, že jsme ho přehlasovali. Je to pravda, já se psem souhlasila. Když máte dům se zahradou, pes už není problém, a pokud kluci chtějí psa a ne nový telefon, svolím jim tím spíš.

" No nekecej, my jsme mysleli, že jsi utekl." " No jasně," usměje se. " Tak vy si pořídíte pejska místo miminka?" " Tak nějak." " Ale to už jste přece zkoušeli." " No právě, pejsek se u nás měl úplně jako miminko, akorát tenhle nezůstane tak dlouho maličkatej." " Ale roztomilej jo," vezmu pejska do náruče. " Počkej a mluvíš o tom pejskovi nebo o páníčkovi?" " O obou," převezu je a políbím Petra na tvář. " A na miminku už teda nepracujete jo?" " To se pleteš, pořád se snažíme o miminko, ale miminko bude hračka pro nás a pejsek pro kluky."

Pak je to úžasný večer, i když musím vzít pejska do zahradního domku za garáží, kde si chce Petr udělat zkušebnu, protože nemůže usnout. Krmím ho mlékem z lahve, jako kdyby to bylo dítě. Usteleme mu tam a čekám, než usne.

Když se vrátím, nálada už je hooodně uvolněná, protože děti, starší a přepracovaní už odjeli. Přisednu si k ohni a přu se Petrovi o rameno. Brno jsem opustila lehce. Ne, že bych se tam necítila dobře, to ne, ale bylo to tak narychlo a navíc, kdo by se do vlastního rodinného domu netěšil jako předškolní dítě na ježíška, tak to mi teda povězte.

Nakonec jdeme spát relativně brzy, období prohýřených nocí je nejspíš nenávratně pryč. Je to taky proto, že Petr zítra hraje, tedy spíš dnes odpoledne a pak musí pryč pracovně, mám-li být přesná, myslím na nějakém loučení s prázdninami. Je to přes celou republiku takže vyjíždí relativně brzy dopoledne. Já vím, je to výdělek. Ale klukům taky končí prázdniny, a ačkoliv se ten starší snaží už často tvářit, jak je nad věcí, vidím v jeho očích také cosi jako smutek, zklamání.

Zaklapnu tedy počítač. Práce počká, odevzdávám to až příští týden. Pokud chci, aby si ke mně zachovali kluci stejný vztah, měla bych být pro ně především máma. I když nevlastní. " Tak něco podnikneme." Možná je překvapení na obou stranách. No jo, ta jejich matka. Možná si to udělala sama, že se ten jejich vztah tak šíleně pokazil. Kdyby se jim víc věnovala. Samozřejmě, já jejich máma nejsem, ani nikdy nebudu, ale moc mi záleží na tom, jak se s námi kluci budou cítit.

Jedeme teda na zámek. Hlavně asi někam, kde se nemusí myslet na školu. Pak si dáme cestou oběd, potom zmrzku, a když dorazíme domů, vezmeme psa na vodítko a jdeme ho protáhnout trochu na vycházku. Je krásně. Hluboké léto, ani by se nechtělo věřit, že zítra je prvního září. " Achjo, mě se nechce." " Kampak se ti nechce?" " No do školy, přece, sakryš," kopne Jan do hroudy. " Buď rád, že zatím chodíš do školy, až budeš chodit do práce, bude to horší." " Horší jo? Aspoň mi za to dají peníze." " No to sice dají, ale budeš tam třeba osm nebo víc hodin, abys ty peníze dostal." " A jak to, že ty s tátou to tak nemáte?!"" No, je to proto, že jsme taky nějak museli začít, ježkovi oči." " A ty budeš doma?" " Proč?" " No, až budeš čekat miminko." " Myslím, že žádné miminko nebude." Nesnáším tyhle dotazy. Dotěrné.

Prvního září jdeme s kluky do školy oba a pak rychle pryč, jak se vyjádří ten starší Dan, třeba do města, nebo se psem ven, hlavně rychle odsud.

Pak, září uteče jako voda.

V říjnu kluci začínají zkoušet na turné, no turné, to je moc hurónský výraz, ale budiž, slíbila jsem, že na některých koncertech taky budu, ale opět hraju v divadle, tak si toho nechci nabrat zbytečně moc.

Navíc, co si budu povídat, poslední dobou mám z toho divadla snad čím dál větší stres. Blbě spím, pak jsem unavená, hlava mě bolí, záda. Vrcholem toho je, když mě jednou v noci vzbudí bolest žaludku. Otevřu oči do neprostupné tmy a vzdychnu. To bude zase den, sleduju Petra, jak klidně spí. Jo, taky bych spala. Mohla bych si dát prášek, no to mohla nebo čaj na žaludek, nebo to přejde.

Do rána jsem celkem fit, tedy, fit vzhledem k tomu, že jsem asi víc než dvě hoďky počítala stromy za oknem.

Pokud jsem si tedy já bláhová myslela, že to byla snad nějaká výjimka, náhlá skutečnost, ta moje bolest žaludku, mýlila jsem se. O pár dnů později to začne už večer, nemám chuť pomalu ani pozřít večeři, ale vím, že mě Petr hlídá, a tak musím aspoň něco málo pozřít, i když se mi to příčí v žaludku. V noci je to horší, je to řekněme až nesnesitelné a pak je mi zle. Od žaludku. Kdybychom bydleli v bytě v Brně, jsem si jistá, že poslední schody z patra bych seskočila. Takhle se naštěstí groteska nekoná, avšak pocit z toho mám stejný. Ach jo. Zalezu si zpět do postele, snad nebudu zvracet znova, vzdychnu. Snažím se usnout, ale nejde to, a pak cestu na záchod za noc absolvuji vícekrát. Ráno se tedy cítím jako vyždímaná, ale už nezvracím, přirozeně, nemám co.

Aby toho všeho nebylo málo, Jan, ten mladší, onemocní. Petr s ním doma být nemůže, to je jasný, i když říkal, že by si to zařídil, jenomže, to já nechci, mám čas ho hlídat, tak proč bych odpovědnost házela na Petra. I přestože mi tedy vehementně brání, doma zůstanu s mladším synem samozřejmě já. Sice má lehkou virózu, jak se vyjádří i doktorka, ale rýmu má pořádnou a kašel taky.

Ten si teda vybral dobu pro nemoc, to Vám povím, trávím s ním téměř celé dny, přirozeně a nevolnost neustupuje. Takže o tom ví, že mi bývá blbě. Někdy třeba celé dopoledne. Sednu si vedle něho v obyváku. " Ty jsi taky nemocná?" přitáhne se ke mně. " Nejsem," zavrtím hlavou, " spíš nervózní." " Ale vždyť ti není dobře." " To je právě od toho." " A co když ne? Co když .... Já nechci, aby se s tebou a tátou něco tento...stalo..." K mému úžasu mu do očí vhrknou slzy. " Nebreč. Říkám ti pravdu. Prostě to přejde."

Aby toho všeho nebylo málo, chytím to od něho. Jelikož v kombinaci se zvracením je to fakt pecka, jdu s tím k doktorovi. Samozřejmě, dá mi slabé prášky, protože mi skoro nic není. " Za týden přijďte na krev, rovnou se podíváme i na ten Váš žaludek." Nedokázala jsem mu to neříct.

Do divadla musím, je to teda horor, to Vám povím, žaludek na vodě a k tomu ten strach, že přijdete o hlas. Jan už je samozřejmě úplně vyléčen.

Na zkoušku s Petrovou kapelou taky jdu, slíbila jsem to, i přestože mě mnohem více než kašel nebo nachlazení trápí nevolnosti. Jak se ukáže i tam. Protože se mi samozřejmě udělá nevolno. No tě pic. Jelikož jsem na záchodě hned, nevidím jejich reakce, ale když se mám vrátit, nejraději bych se propadla. " Hele, pokud se ještě necítíš, můžeš klidně jet domů." Odmítavě zavrtím hlavou, " Ne, myslím, že to přejde." Vzdychnu. Představa, že by se to neřešilo, je tedy absolutně fuč, že by to všichni přešli mlčením.

Domů přijedu úplně vyřízená, nechápu Petra, kde bere tolik energie. " Běž si lehnout," poradí mi velkoryse.

V divadle máme jedno výjimečné představení, vyjíždím v brzkém odpoledni z domova a cítím se bídně. Než dojedu do Brna, žaludek mám opět jako na vodě. Kousek před Brnem si všimnu billboardu. Je to ta kampaň, co jsem dělala. Je tu nově? Nebo jsem si ho nikdy nevšimla? Svatební šaty i pro maminky, hlásá billboard. A pak se úplně se zarazím, až se málem přestanu koncentrovat na jízdu autem. Zvracení. Špatně spím. Jsem unavená. ...Telefon, natáhnu se pro něj, i když bych neměla, vím, ale aspoň se potřebuju ujistit. Rychle přejedu kalendář a mobil položím zpět. Tak, minulý měsíc ani tento jsem to nedostala! Nebýt v autě tak nevím, co budu dělat, takhle veškerou pozornost zabere řízení, příšerně se mi třesou ruce. Je to možné? Je tohle to možné? Nebo je to jenom planý poplach? Každopádně, neplánovaná zastávka, lékárna. Musím si ten test udělat. Samozřejmě až doma, v divadle to nepůjde.

Celé představení jsem jako na trní, musela jsem jim to říct. Nemůžu tam přelézat zábradlí, když jsem možná v tom. K mému úžasu to pochopili.

Představení je odpolední, a tak domů přijedu na večer, kluci jsou na tréningu a Petr, no asi je doma, ale možná nahoře, nebo se psem. Každopádně se to hodí, budu teď moc ráda sama. Aspoň chvíli. Přejdu halou a posadím se na sedačku v obýváku. Jsem nervózní, o tom není pochyb. Vytáhnu test s kabelky a krabičky. V tuhle chvíli nejsem ani tak nervózní z toho, co tam uvidím, ale z toho, že někdo přijde. Kluci nejspíš ne, mají trénink, museli by skončit dřív. Ale pak jet busem z Brna, nebo by je někdo z nás musel vyzvednout. A pak Petr, určitě není pracovně pryč, má tu i auto.

Dobře, prolétnu rychle očima návod, a pak uslyším klapnutí dveří! Do háje. První, co mě napadne, schovat test za polštář, tak učiním. V chodbě se objeví Petr. " Ahoj, jak dlouho jsi doma?" "Chvilku." " Byl jsem jenom ze psem venku, ale musíme si promluvit, pokud možno dříve než dorazí kluci." Promluvit?! Jsem nervózní mnohem více. Navíc se tváří fakt důležitě.

Posadí se vedle mě, tak abychom si hleděli do očí. " Chtěl jsem s tebou mluvit o těch tvých nevolnostech." Kývnu. " Já nevím, jestli tě to napadlo, ale myslím, že bys mohla být ..." "...těhotná," doplním ho rychle, než dořekne. " Přesně tak. Přinesl jsem ti test." Teď už není důvod něco schovávat nebo předstírat, sáhnu za polštář. " To jsi nemusel." Docela nás to rozesměje. Pak zvážním. " Mám strach," svěřím se. " Z těhotenství nebo z toho že to nevyjde?" Zavrtím hlavou. " Mám strach z toho, že jsem mu ublížila, když jsem byla nemocná." Možná bych se i rozbrečela. Přitáhne mě k sobě. " Nesmysl," pohladí mě ve vlasech. " Mělas jenom virózu."

Posadí si mě na klín. " Prosím tě, nebuď smutná, víš jak jsem šťastnej. Nemysli hned na to nejhorší." " Jak to dlouho tušíš?" " Jak to dlouho tuším?" trhne rameny. " Dva týdny, víc ne. To ty tvoje nevolnosti." " To mě povídej, poslední dobou jsem se kvůli tomu pořádně nevyspala a ty vždycky spíš jako andílek." Pousměje se. " Myslíš, že jsem tě nikdy neslyšel? Baru. Ale, prosím tě, běž si to rychle udělat než dorazí kluci, jsem napnutej jako kšandy," pousměji se a jdu na záchod. Sama to chci až neuvěřitelně vědět.

Když se vrátím, položím před něho oba testy a on je strčí za polštář. Něžně mě obejme a hladí ve vlasech. Nemusí nic říkat, takhle mi to stačí. Uklidňuje mě to, konejší. Vím, že je u mě, a to pak v dobrém i ve zlém. " Miluju tě," zašeptá, i když se celá třesu, podělaná nervozita, jeho sdělení mě povzbudí, je tu, je tu se mnou a bude. Něžně mi položí ruku na bříško, možná bych se jindy bránila, ale jsem tak rozhozená, že se nevzmohu ani na slovo. Navíc se mi to moooc líbí. Přivřu oči. Jedině tak se vyhnu nervozitě, tak, že se budu soustředit, a to plně, na úplně něco jiného, na to jak mi jeho ruka příjemně jezdí po hladké látce trička. Snažím se vytěsnit, obavy a otázky.

" Už to je," vypne budík na telefonu a mě zatrne. " Řekni to, řekni to hned," přikážu. " Nooo, myslel jsem, že spolu budeme chvilku laškovat, co by kdyby." " Jsem vyřízená," zdůrazním, " polemizovat můžeme potom, jenom mi to proboha řekni jinak dostanu..." " No menstruaci asi ne!" " Pitomče, chtěla jsem říct infarkt," rozesměju se. " Jak to že seš si tak jistej..." " Čím?" " No tím, že menstruaci nedostanu!" Ani jsem si nevšimla, že testy už viděl. Musel se na kratičký okamžik mrknout. " Protože to prostě nejde, když seš těhotná." No páni. Tolik let čekám až tohle uslyším a teď nevím, co ze sebou. " Cože jsem? Zopakuj to prosím." " Těhotná, oba ty testy jsou pozitivní." Vstanu. " Pane bože, no páni," přecházím po pokoji. Celá se ještě chvěju. " Prosím tě, neblázni a uklidni se...," vezme mě za ruku a posadí si mě do klína. " Chápeš to? Tak dlouho si to přeju, tak dlouho, a pak. Pak nevím, co říct." " Neboj, to si v sobě ujasníš," pohladí mě po tváři. Líbne mě na tvář. " Prosím tě, hlavně nemysli na...." Zavřu oči. Těhotná. Zní to až šíleně. Tolik let si to přeji, tak dlouho v to doufám. A ono to najednou vyjde. Nevím, co říct. Jsem šťastná, ano jsem, šíleně, buší mi srdce jako zvon. Najednou mám tolik otázek. Nedovolí mi se ptát, sedím mu na klíně, nachýlí k sobě moji hlavu a něžně se políbíme, je to tak příjemné, tak elektrizující. Je to úžasné vědět, že je tu někdo s Vámi. A pak mi vsune ruku pod tričko. Mělo mi to dojít, že to udělá, ale jsem šťastná, i když se zprvu cítím blbě. " Hm, hm. To jsme přišli nevhod, ne?!" Ježda, děti stojí ve dveřích! No to je tedy pecka, to Vám povím. Nejraději bych od něho odstřelila na míle daleko, ale on mě nepustí. Přestane mě pouze líbat a nechá mě sedět na svém klíně. "Vyrušili jsme Vás, co?! Při něčem tento ...." " Vůbec ne, kluci." Ten mladší je pořád posmutnělej. Dobře, tak je lepší to říct hned." Jestli jste třeba nechtěli to, snažit se o miminko," to dělá ta Petrova banda, pitomí chlapi. Učí kluky akorát kraviny. Neudržím se a rozesměju se. Chytím Petra za ruku. " Kluci, netřeba se snažit, miminko už je nejspíš na cestě," položím si ruku na břicho. Jako opaření jsou oba. " Jako vážně?!" " Noo, ještě to není úplně jistý, ale pozítří jdu k doktorovi a všechno tomu nasvědčuje. " A kdy budete vědět, jestli je to kluk nebo holka?" " No, dle mého střízlivého odhadu," usměje se Petr, " nejspíš tak za dva nebo tři měsíce." "A jste si jistý?" " Na 98%," usměju se, " ty dvě si nechávám v záloze, kdyby se to náhodou nepovedlo nebo by bylo něco špatně." " Ale kluci," nakloní se nad ně Petr, "nikde neříkat. Je Vám to jasný?! Dokud Vám to nepovolíme." " A to bude kdy? Zhruba?" " No nejspíš až budu mít bříško. Kluci, já si potřebuju zvyknout a ujistit se, že jsme oba v pořádku a pak to někde hlásit teprve." Synové kývají. " Zatím to vidíte sami, moc těhotně nevypadám, akorát je mi blbě." " Ale kluci, ať je to pravda nebo ne, budete mi na ni hodný, jo?! Žádný zbytečný zatěžování a budete ji šetřit." " Jak zatěžování?" " Jakože mě nemáte stresovat, tak to myslel tatínek." " Jo a taky nebudeš nosit těžký věci. Takže to mi připomíná kluci, zítra jeden po škole vytře a druhej umyje nádobí." " Cože?" " Máte toho málo, že? Jsem ještě hodnej." " Ne, ale proč..." " Protože jestli Vaše,ehm...." " Mohlo by mi to ublížit, víš. Ale nechci, abyste mě pěstovali jako skleníkovou kytku ale, když mi budete pomáhat, budu ráda."

Druhého dne jdu k lékaři, na kontrolu. Bere mi krev a udělá mi sedimentaci, za hodinu, že budou výsledky. Nesnáším braní krve, brrr, musím se hned jít najíst, jinak to můj žaludek tuplem nevydrží. No to jsou teda věci.

Za hodinu přijdu a... " Sedimentaci máte dobrou. Ale přece jen bych Vás radši poslal k odborníkovi, mám totiž za to, že jste...." " Že jsem těhotná?" " Máte pravdu." " Zítra jdu na vyšetření." " To jsem rád, neberte mi to prosím na lehkou váhu a hlídejte se, sama víte, co jste prodělala." Kývnu hlavou, " Ale jenom abych Vás neděsil, gratuluju," natáhne se ke mně přes stůl, aby mi podal ruku.

" Takže nejspíš těhotná jsem, když to poznal z krevních testů." Petr se jenom usměje a obejme mě. " Nemám zítra jít s tebou?" " To víš, že by se mi to hodilo, ale ne, zůstaň doma s Danem." Ne, že by zase byl nemocný, ale tuhle nejistotu strašně blbě nese, málem brečel ve škole, a to jsem měla za to, že jsme to oběma včera dostatečně vysvětlili. " Nech ho doma a buď s ním, hezky mu to vysvětli a bude. Ne, nenadechuj se, já vím. Já vím, co chceš říct. Musím to zvládnout, každá ženská tohle zvládne. Ale pokud to vyjde, tak příště třeba můžeš jít se mnou." Posadí si mě na klín.

Večer samozřejmě nemůžu usnout, a když za námi přijde do ložnice mladší syn, je po veškeré blízkosti, ale Petr to očividně tak nebere. Vezme si nás každého z jedné strany a povídá nám. Občas mě něžně políbí. Je fakt, že jsme na tom z Danem obdobně, oba nervózní...

Nakonec se mi povede perfektně usnout. Až mě to samotnou překvapí.

Ráno jsem sice rozlámaná, zvracím, ale to není nic překvapivého. Teď už ne, když vím, co je příčinou, o to příjemnější je nevolnost vydržet. O to větší mám motivaci, abych se nestresovala.

Vyjedu sotva zazpívá ranní pták, hodím Jana do školy, teda respektive do Brna ke Grandu, prý jdou někam na výlet a mířím k doktorovi. Jsem nervózní, moc, ale nemohu si to připouštět, jinak bych nejspíš zešílela.

V čekárně u doktora jsou jenom samé těhotné maminy, teda ty, na kterých je to už znát, tak si tam připadám nějak blbě a nepatřičně. Tedy ještě kromě jedné holky, která jde asi na prohlídku nebo pro prášky.

Přejdu do ordinace. " Dobrý den." Doktor je dnes samý vtípek. Hned mě vyšetří a ptá se mě na nevolnosti, jestli se cítím přecitlivělá, a podobně. Je na mě moc moc milý. Pak mi udělá ultrazvuk. Zavolá sestru. Vezmou mě krev, fuj, jak já to nesnáším. Ale budeš si muset zvyknout, říkám si. " Tak sestřička nám vypíše papíry," usměje se doktor, i přestože se snažím hlídat, začíná mi bušit srdce, jsem nervózní, potí se mi ruce. Položí na stůl snímek z ultrazvuku, " Vy to asi už víte, nebo tušíte, ale pro jistotu, maminko, tohle je Vaše miminko," poklepe propiskou na snímek. " Moc Vám gratuluju..."

Když pak o chvíli později odcházím, cítím se úplně jinak, nepopsatelně. Jako bych se měla rozletět. Samozřejmě, dostala jsem spoustu rad, nějaké brožurky, nějaké vitamíny, ale jsem mimo. Mimo, ale šťastná, tak bych se charakterizovala.

" Ahoj," pozdravím, když vejdu do domu. Kluci jsou v obýváku, tedy Peťa s mladším synem. To je ten, co Péťův talent podědil. Sedí mu v klíně a něco ho učí hrát. " Ahoj," usměje se na mě. " Tak rovnou k věci, kluci moji, já vím, překvapení jsou moc krásná, ale konkrétně tohle už nejsem schopna udržet. Takže Vám něco ukážu," položím před ně na stůl snímek z ultrazvuku. Petr se usmívá. Posadí syna vedle sebe. " Co je to?" " To je naše miminko, víš. Jak dlouho?" mrkne na mě. " Devět týdnů. " " Devět?! No tak to jsi mě až překvapila. Myslel jsem tak šest maximálně, každopádně," zvedne se a obejme mě, " jsem moc moc šťastnej..." Objímá mě a líbá a já se cítím úžasně, příjemně. I když mě před synem hladí po břiše. I když se k němu přitulí a pošeptá tu nejšílenější věc na světě. " Moc jsme se na tebe s maminkou těšili a dáme ti všechno, co budeme moct a moooc tě miluju, stejně jako maminku."

Vlastně jsem ani nečekala, že Petr bude takhle úžasnej,že mě bude chtít rozmazlovat. Vaříme spolu oběd, a co chvíli mě obejme, políbí. Je to tak příjemné. Jako kdybychom spolu chodili teprve chvíli. Tak je naše láska ryzí. Když přijde starší syn, mimochodem přesně na oběd, domů, nestačí se divit. " Ale copak se tak muckáte?" " Prosím tě, zanech ty svoje výrazy," poučí ho uvědoměle otec. " Za pravdu se každej zlobí." " Tak ho nech, táta je šťastnej, tak...." " Ale copak?" " Budeme mít miminko, víš, už je to jistý."

Večer jsou už všichni tři jako vyměnění.... A nechceš tohle? Nepotřebuješ nic...Nemáš chuť na... To jsem tedy zvědavá, jak jim to dlouho vydrží. Každopádně v šest mám telefon. " Kdo volá," zajímá se Petr. " Gynekologie" " Myslím, že už to jsou výsledky." " Tak brzy?" Petr trhne rameny, " Nejspíš." Ať tak či onak, hovor přijmu. Když zavěsím, upře ke mně pohled. " No, tak povídej." " Co bych ti měla povídat?" " Hele, tajemství moc držet neumíš, tak to vyklop." " No a co bych ti měla..." " Však víš." " No jo, všechno je v pořádku, taťko, neměj obavy," přitulím se k němu. " To jsi chtěl slyšet?!" "Ty to bereš jako samozřejmost." " Samozřejmost? Úplně mi buší srdce.Víš, jaký jsem měla strach?" " Hlavně se..." " Ano, já vím, nestresovat se. Nemusíš mi to předhazovat."

Přijde za mnou a obejme mě. " Na co myslíš?" " Jestli, jestli bych neměla zavolat do Prahy." " To se po telefonu nehodí." " Já vím, ale je to minimálně moje máma." " Naprosto tě chápu, že s ní o tom chceš mluvit. Klidně tam o víkendu můžeme zajet." " Co když tě zežere?" " Tak zlé to snad nebude." " Nebude?! Jako bys zapomněl, co mi řekla, když jsem se za tebou stěhovala." " Že jsi nejspíš zešílela? Vracet se k chlapovi, se kterým ti to neklapalo a má deset ženských na každým prstu." " Jo, takhle přesně to řekla." " Víš, tohle, prostě, buď to pochopí a bude chtít vnouče nebo si dál nebudeme moct přijít na jméno."

O víkendu tedy vyrazíme na cestu, i přestože se necítím, ale to nebudu ještě asi dlouho. Minimálně do třetího nebo čtvrtého měsíce, kdy přijde lehčí přestávka na to, abych se vzpamatovala. " Jestli ti není dobře, tak..." " Už ráno ses mě ptal, jak se cítím. Hele tohle pitomý zvracení musím ještě minimálně měsíc přetrpět, tak se pořád neptej. Já vím, že mi je blbě ještě mi to nemusíš připomínat." " Promiň," omluví se.

Ještěže s námi nejsou kluci.

Cestu přetrpím jako nikdy. Hurá Praha. " No ahoj, já byla tak překvapená, když jsi volala, že přijedete." "Víš, musím ti, musíme Vám něco říct." " No tě pic, nechceš se doufám stěhovat zpět?" " Ne, to ne," nervózně zavrtím hlavou. " Ale nějak ses změnila, ukaž," prohlíží si mě, ucuknu. Petr jenom sykne, ví, že vyletím. Je to na denním pořádku. " To s tím taky trochu souvisí, ale myslím, že ses změnila, minimálně jsi šíleně nervózní a ..." " Ježíši, tak se mi nediv, mám hormonů nad hlavu a ty mi říkej něco o nervozitě." Brácha v tu chvíli vybuchne v salvu smíchu. " Ty radši mlč, jo," poradím mu. Petr už to nevydrží, přitáhne mě k sobě, " Prostě jsme Vám přijeli říct, že čekáme miminko." " Cože? Ty jsi - ..." " Ano, jsem těhotná, no." " No tak to chápu ty tvoje návaly. To přejde, neboj." " Sakra, nechovejte se ke mně všichni jako..." " Prosím tě. Spíš mi řekni raději, jak se cítíš," vidím na mámě, že je naměkko, ale moje výbuchy ji vyvádí z míry. " Neptejte se mě všichni, jak se cítím. Vždyť to víte. Podrážděně. Je mi téměř nonstop zle od žaludku. V noci se nevyspím, protože mi je buď blbě, nebo nemůžu prostě usnout." " Ale to je normální." " Já vím, že je to normální, tak už mě sakra nechte. Víte, že mi není dobře, tak se mě ještě na to neptejte." "Já si uvědomuju, že se tvoje tělo potřebuje vzpamatovat, ale uvědom si, že ty hormony se dají ovlivnit, když se uklidníš, dá se to ovládat. My to všichni s tebou myslíme dobře a chceme ti pomoct." " Už mě nech být, prosím." Ani ve snu mě nenapadlo, že mě hormony až takhle ovládnou, že se s ním budu hádat, ještě před našima. " Víš, ono se taky všechno nedá vydržet. Já už toho mám taky dost." " Věděl jsi, že taková budu. Tak proč mi to děláš ještě těžší?!" " Já ti to dělám ještě těžší? Tak to je už moc na mě. Promiň, tohle se vydržet už fakt nedá. Chovám se k tobě jako v bavlnce. A tohle už fakt, promiň, já vím, že je to zbabělý. Ale, víš co, měla sis pořídit dítě ve spermobance, protože promiň, tohle fakt nevydýchám ani já," zvedne se, " Odjíždím. Pokud si uvědomíš, jak se chováš, tak se třeba můžeš vrátit."

Doopravdy odejde.

Máma uvaří oběd. " Promiň, já jíst nemůžu, aspoň ne teď, žaludek mám jako na vodě," musí to vidět, zvracela jsem už minimálně třikrát. " To víš, že nemusíš. " " To víš, že se chováš jako malý děcko, že jsi otěhotněla, a teď se s tebe všichni po - posadíme na zadek." dorazí mě ten její přítel." Je jí špatně od žaludku." " No a s ním to chceš vyřešit jak, prosím tě. Uvědom si, cos udělala, přes svoji sebestřednost nebo co to je. Pokud ho teda miluješ..." " Prosím tě, neřvi na ni." " Budeme se k ní chovat jako k dítěti ne?" Tiše vstanu od stolu.

" To víš, že tu můžeš přespat," konejší mě máma. Ležím na sedačce a nedokážu se uklidnit. V hlavě mám zmatek. On odešel. Asi se mu nedivím. Našim připadám jako malé dítě. Možná, možná jsem doopravdy měla poslechnout osud a o dítě se nesnažit. Pozoruji světlomety aut na stěně a je mi bídně, chvílemi se chvěji. Moc dobře vím, že ten prcek potřebuje klid, potřebuje růst. Je to pro něho to nejdůležitější období. A já udělám to nejhorší, co můžu, vezmu mu tátu. Nesnáším se.

Druhý den, avšak u večeře má scéna pokračování. " Prosím tě, jak to chceš řešit? Tohle to šílený provizorium? Chceš čekat, až budeš mít břicho nebo co?" " Potřebuje se uklidnit, do háje, nech ji být." " Uvědomuješ si, cos udělala? Nevím, co si o sobě myslíš, ale to trochu přeháníš. Nejdřív o někom mluvíš, že ho miluješ, pak se k němu zachováš jako...Dochází ti to vůbec?" " Ano dochází mi to." " No nevypadá to, prosím tě. Radši si to ještě rozmysli, ještě máš čas jít na interrupci." Chvíli na něho opařeně zírám a pak se mi rozbuší srdce. Do očí mi neovladatelně vhrknou slzy. " Prosím tě, nech ji být, ano." " Vždyť se chová, jako kdyby jí bylo patnáct." Po tvářích mi tečou slzy. Je mi hrozně. " Nech ji být, copak to nevidíš, to snad chceš, aby chudák potratila.No tak," špitne a přivine mě k sobě. " Nezlob se, ale bylo by to lepší." Cítím bolest v podbřišku.

Zvednu se. " Nemůžeš takhle odejít," konejší mě máma. " Musím," vyhrknou mi slzy a hodím na sebe bundu, i když se cítím tak neuvěřitelně špatně. " Prosím tě, neblázni, úplně to na tobě vidím. Neblbni." Vytrhnu se jí.

Seběhnu schody. Až tam se rozdýchávám. Třesu se. Žaludek mám jako stažený. Jsem slabá. Potřebovala bych s někým mluvit, ale za Lenčou nemůžu. A nikoho tak blízkého v Praze nemám. Co ta interrupce? Zarazí mě myšlenka. Těhotná ženská by měla být nesvéprávná. Samozřejmě to neudělám, najdu v sobě zbytky sebe sama. Přitom se mi povede ujasnit si pár věcí, chci dítě, a potřebuju oporu, a mrzí mě, co se stalo doma, co se stalo s Petrem. Nezbývá mi než nasednout na autobus na Brno, auto tu nemám. I když celou dobu bojuji se silnou žaludeční nevolností, únavou a bůh ví čím ještě. Přijedu do Brna. Je to tak, do Zbýšova se nedostanu. Nadechnu se. Do očí mi vhrknou ty slzy, co jsem se pokoušela zadržet celou cestu. Petrovi nezavolám. Ani nemůžu. Už jsem to zkoušela. Vypnul si mobil.

Cítím žaludek až v krku, když na ostrůvku zastaví auto. Je to možný, že je to Milan?! Je možný, že mám ještě tolik štěstí nebo smůly?! " Prosím tě, mám tolik otázek, ale to teď není podstatný. Jsi v pořádku? Jsi úplně bledá." Odlepí se od krajnice. " Fakt?" " Jo. Nesložíš se mi nebo něco?" " No zatím snad ne. Ale je mě děsně." " No nic, vezmu tě domů." " Petr je naštvanej." " Já vím, včera jsme spolu byly, ehm venku, je i není...." " Celý jsem to podělala," vyhrknou mi chladné slzy. " Fakt je ti dobře? Mám o tebe strach." Celá se třesu. " Počkej, tys jela autobusem?" " Hm." " Ty seš pitomá, bliješ jak šakal a jedeš autobusem." " Počkej, ty to víš?" " Jo vím, ale nikomu to neřeknu, neboj, slíbil jsem to." Po tváři mi stékají slzy.

Přiveze mě před dům. Vyskočí z auta, aby mi pomohl vystoupit, je fakt že se cítím čím dál víc slabá. Když za ním vstoupím do domu, zhoupne se mi žaludek. " Někoho jsem ti přivezl." Když přijde až ke mně, nedovedu nic vysvětlit, do očí mi vhrknou slzy, "Promiň." " No co,promiň, vypadáš jako kdybys prozvracela celou noc." Možná bych se usmála, ale nemám sílu. " Prosím tě, pojď si lehnout," pomůže mi do postele. Posadí se vedle mě a hladí mě ve vlasech. " Neplač." " Celý jsem to podělala." " Já se nezlobím," políbí mě na tvář. "Ale teď si hlavně musíš odpočinout," hladí mě po vlasech. " Dneska ale hraju, ale zruším to, pokud mě potřebuješ." " To víš, že tam pojedeš, já se prostě prospím a bude to." " Máš hlad nebo něco?" " Jenom něco malýho bych si dala," nemůžu mu přece říct, že při pomyšlení na jídlo se mi svírá hrdlo.

" Zůstanu s tebou," podotkne. " Ne jeď, už jsem ti toho natropila dost." " Ale jdi ty pitomečku. Řekl jsem, že se nezlobím."

Odjede. S bušícím srdcem zírám do stropu. Je mi zle. Nemohla jsem mu to přece říct. Kluci jsou doma. Honza za mnou přijde. " Je ti dobře?" " Moc ne, bobe, ale nebuď smutnej a hlavně ať se to nedozví brácha." Pohladí mě ve vlasech. " Není ti dobře," zavrtím hlavou. " Mám o tebe strach." " To já taky, a o miminko ještě víc"

Moje obavy se potvrdí. Dokonce se mi matně vybavuje ten děsnej sen. Nebylo tam něco podobného??

Zvedne se mi žaludek. O to horší je pak zjištění, že slabě krvácím. Rozbuší se mi tak srdce. Sjedu do sedu a rozpláču se. Mámou jsem byla jenom chvíli a nevážila si toho.

Kdyby tam nebyl jeho starší syn, nevím, co by se stalo. Samozřejmě, že mu nepovím, co se mnou je, nechci, aby probrečel celou noc. Nakonec mě k doktorovi veze soused. Tomu taky nic nepovím. Až tam na přijmu, slouží můj gynekolog. Když mu svěřím své obtíže, s povzdychem se opře o vyšetřovací lehátko a sundá brýle. " No, sama víte, že kdybych vám tvrdil, že to potrat určitě není, že bych lhal." Vzdychnu. " Já vím." Prohmatává mi břicho. Dělá mi ultrazvuk. " Teď vás uspíme, nebojte." " Jak se nemám bát," do očí mi vhrknou slzy. Je mi tak úzko. Neměla jsem se o dítě nikdy pokoušet, protože zklamání z toho nemít dítě, je mnohem menší než zklamání z toho potratit vytoužené dítě. " Nebojte," zašeptá konejšivě sestra. " Máme někoho informovat?" Začíná se mi chtít spát. " Ano, přítele, ale nějak šetrně..."

..................

Když se proberu, cítím se už lépe. I přestože cítím tlak v ruce. Bojím se otevřít oči. Pod zavřenými víčky totiž ještě může existovat můj malý sen. Ale nemůžu utíkat před zodpovědností. Rozloupnu oči. Místnost je plná světla. Vedle mého lůžka sedí Petr, podle kruhů pod očima snad celou noc nespal. " No hurááá, ty jsi mi dala." Líbne mě na tvář. " Ty jsi tu byl celou noc?" " Jo, okamžitě jak jenom to šlo, jsem dorazil." " A co, jak ...řekni mi pravdu, co se stalo." " Prý jsi krvácela." Těžce kývnu. Ztěžka zadržuji slzy. " Ale potrat to nebyl, neboj, miminko je v pořádku, bylas na čtyřech vyšetřeních a je mu moc fajn. Dají ti ještě jednu kapačku a pak tě pustí domů." Upřu k němu oči. Něžně se usměje. " Fakt?" " Musel jsem je ukecat, slíbil jsem, že aspoň dva dny budeš ležet a pak týden minimálně budeš v klidu, krátký procházky, válení se." " Slíbím ti cokoliv, jen aby..." " Neboj, je mu fajn. Ale musíš být v pohodě." Utřu si zbloudilou slzu.

Odpoledne doopravdy jedeme domů, podřazeně se zavrtám pod peřinu. " Jdu udělat klukům oběd," zvedne se. " Vysvětli to prosím tě Danovi..." " Hm. Volala i tvoje máma. Řekl jsem jí to." " Tak jí prosím tě ujisti, že jsem v pořádku, ať se nestrachuje." " Dobře." " Připadám si ještě docela slabá," nakloní se a políbí mě. " Ale oběd bych si dala. Docela dostávám hlad." Přisedne ke mně a upraví mi peřinu. " A co máma?" " Víš, ona volala...už, už proto, že jste se pohádali nebo co." Kývnu na souhlas. " Bylo jí to strašně líto. A pak, pak když ze mě dostala, proč nereagujeme, tak mi brečela do telefonu." Vzdychnu. " Ale když jsme u té upřímnosti. Já chápu tvoje hormony," řekne tiše a chytí mě za ruku, " ale ty zase pochop, že já taky nejsem stroj na pozitivní emoce. Tyhle děsivý návaly emocí tě přejdou, jenom tomu trochu musíš jít naproti. Víš, miluju tě a..." " Pořád?" " To víš, že ano," líbne mě na tvář, " jinak bych přece....," zarazí se, " jako bych nic neřekl." " Ne, počkej, co bys jinak přece?!" " No tenkrát jak jsme se potkali jsem měl vztah, víš, kdybych tě nemiloval tak ji přece neopustím." " Počkej, ty jsi tenkrát byl ještě s ní?" " Ne, teda pokud myslíš matku kluků, tak ne." " A....a kdy?" " Neboj, pár dní potom jsme se rozešli," zvedne se, " ale teď odpočívej," upřu k němu oči a dívám se jak zabouchne dveře.

Tak to je pro mě novinka, takže mi neřekl vše. Nemám se ale na co zlobit ani při svém rozhozeném vnitřním já. Opustil ji kvůli mně. Kvůli mně. Ty bláho, a já jsem ho pak skoro dalšího půl roku odmítala.

Pak usnu. Klidně. V teple. V pohodě.

Vzbudí mě až kluci, když jsou na chodbě, mrknu na hodiny, jedna. Přišli ze školy. Mám už docela hlad. Vstanu z postele a sejdu do přízemí. Petr se pousměje. " Máš hlad? Nebo žaludek ještě nic..." " To víš, že mám hlad." Posadím se. Kluci se na mě oba dívají. " Na němé dotazy, jak se cítím, odpovídám...ještě trošku unavená, ale moc šťastná. Stačí?" pousměji se.

Když dojíme, jdu si lehnout. Za chvíli za mnou přijdou všichni tři. " Nechceš spát?" Zavrtím hlavou. " Moc jsem si uvědomila, když se to stalo, že to dítě není samozřejmost. A že Vás taky nemůžu pořád štvát s těmi svými náladami." " Neboj, jsi už ve třetím měsíci, to tě přejde," usměje se Petr. " Mám strach z toho divadla." " Promluvíš si o tom z doktorem, co ti dovolí."

Druhého dne ráno jede Petr na schůzku, pracovní tedy samozřejmě. Abych nebyla sama, přijede jeho matka. " Úplně jsi nám nahnala strach, to mi věř." " Já sobě taky, když mi ten doktor řekl, že mě nemůže vyvrátit, že je to potrat, brečela jsem jako nikdy." Posadí se vedle mě na postel. " Neboj. Tohle se v začátku těhotenství stává, zřídka." " Mám strach, že dostanu rizikový a ..." " Tak v práci jsi stejně jenom externě." " No to jo, ale divadlo, co s tím, mám to ráda a klukům jsem slíbila, že budu na koncertech." " Uvidíš, co ti příští týden řekne doktor. Hlavně ty tvoje hormony, viď," nervózně se pousměje, možná se bojí, že přijde další výpad. Když jsme u nich byly, taky jim to oznámit, už jsem na sobě cítila šílenou podrážděnost. " Nevím, jestli je to tím, že mám emoce jako na houpačce nebo je to pryč. Každopádně je mi fajn a uvědomuji si, že jsem tím byla nesnesitelná. Pochopila bych, kdyby se Petr zlobil." " Nezlobí, měl o tebe strach." " Já vím, asi tam u mě byl celou noc." " A tvoje máma...." " Taky jsi s ní mluvila?" Kývne. " Byla úplně vyřízená." " No jo," posadím se v posteli, " ještě k tomu jsme se totiž nepohodli."

To netuším, že odpoledne přijede i moje máma. Sotva co se vrátil Petr domů, jsem usnula, pak se vzbudila na oběd a teď je tu zas máma... " Jak se cítíš," natáhne se ke mně a obejme mě. Pak se zachová možná mírně zpátečnicky. " Můžeš se ptát, jak se cítím. Docela fajn. Ještě trochu unavená, ale jinak mám pocit, že mě všichni nechcete nechat ani minutku o samotě, každopádně mi to nevadí. Co ségra?" " Ta o tom nic neví, jsou na tom výměnném pobytu." " Ještě že tak." " To mi povídej, protože, ne...tohle před tebou nebudu říkat." " Už jsi to nakousla." " Pohádali jsme se kvůli tobě." " Doma?" " Hm." " A co on?" " Je u nějakého kamaráda." Vstoupí Petr. " Víš, nechtěla jsem to před tebou říkat, zrovna teď." " V pořádku," usměji se a položím si ruku na břicho, " už dlouho víš, že se s ním zrovna nemusím. Spíš mám starost o tebe." " Víš, pokud by šlo o tohle, tak klidně budu rozvedená, když ty by ses vdala." Petr se usměje. " Nejsem až příliš proti." " Hele, hele, já tady potřebuju klid, jestli si vzpomínáte." " Nemyslela jsem teď." " Tak to buď klidná, u Lenči na svatbě jsem nedopatřením téměř chytila kytku." " Téměř?" " Ano, spadla mi k nohám." " Ale tohle je pitomost." " A tohle taky," zeptám se a vytáhnu ruku s pod peřiny. Možná jí to jenom nedošlo, že už delší dobu nosím prstýnek. " Neboj, všechno v pořádku," nadechnu se. " No když jsme u toho pořádku, Petr mi nabízel, ať jsem s Vámi na Vánoce, ale...." " Já souhlasím." " Ale chcete být spolu?" " Jako myslíš si to pořádně užít nebo co? Neblbni, zapomínáš, že Petr má skoro pubertální děti, ty tě nenechají válet se v posteli. Takže s Vámi počítám, ale budu raději, když přijedeš sama ze ségrou, i kdybyste se k sobě vrátili, to je moje podmínka." Pousměje se. " A chceš slyšet moji?" " Hm?" " Budeš mít do té doby bříško." " Pokusím se," rozesměje mě to.

U doktora se dozvím, že jsem v pořádku, i když... " No to Vaše divadlo se mi nelíbí. Ale budiž. Říkala jste na konci měsíce poslední představení? Dobře. Ale víc nic. A proti tomu, že byste vystupovala na koncertech, nic nemám, jenom, nebudete se stresovat a budete hodně odpočívat." " Dobře," kývnu.

To jsem mu teda neřekla, že na koncerty budeme zkoušet. Jedu s Petrem na zkoušku. Jsme tam dlouho do noci. První zkouška. Blbě se mi už neudělá. Nevolnosti mám už jenom ranní, a to ještě není pravidlem. Všichni se sejdeme u kulatého stolu. " Tak jdeme to zapít." Milan rozleje všem, " pro řidiče samozřejmě jenom symbolicky," chápavě se usměje a mrkne na mě. Po přípitku postavím sklenici zpět na stůl a nenapiju se. Samozřejmě. " Já taky pít nebudu." " Zase řídíš?" pozornost se sveze na Petra. " Myslím, že už je čas," podotknu. " Tohle je na tobě," svolí. " Řídím, to je pravda. Ale ne jenom proto. Nebudu moc pít ještě nejméně pět měsíců, teda zhruba." " Tohle je teda vážný, když ty přestaneš úplně pít." " A nejenom to." " Jste oba tajemní poslední dobou jako hrad v Karpatech." " Jsem těhotná," řeknu. Nehledě na to, že mě to stálo moc úsilí. Ale výsledek stojí za to. Všichni jsou vesměs překvapení. " Vážně?" " Vůbec to na tobě není vidět." " No, myslela jsem si, že jste si těch nevolností všimli. " " Leda tohle. " " Břicho ještě nemáš." " Ve třetím měsíci nebudu mít břicho." " Ale už se něco rýsuje," líbne mě na tvář Petr. " Ježíši, vy jste tak nechutně šťastný, ale víte, co, já Vám to přeju."

Posadím se tedy zpět na své místo a chytím Petra za ruku. " A zvládneš to?" " Co? Těhotenství? No, zatím si úplně jistá nejsem." " A to hraní?" " No nejspíš jo, zatím se tolik unaveně necítím, když mě budete šetřit. A vzhledem k tomu, že Vaše hraní žádné velké turné není." " Ehm, ehm...Neotírej se o naši začínajíc kariéru. Náhodu na příští rok se něco rýsuje." " To pro mě taky," usměju se. "Mimochodem, slyšel jsem, že tenhle měsíc končíš v divadle," přidá Milan. " Jo, máš pravdu, mám derniéru. Tohle mi doktor nedoporučil. Má pravdu, je to nejen hlasově ale i fyzicky náročný. Budu ráda, když tam přijdete." " Ale brečet kvůli tomu nebudeš?" " Kvůli divadlu? Určitě ne. Hůř by se mi přicházelo o jiné věci."

Takže derniéra. V divadle. I když jsem řekla, že brečet nebudu, to nebrečím, ale cítím úzkost, smutek, ztrátu, i přesto, ale dovedu žertovat, že by mi kostýmy nechtěli každý měsíc přešívat.

Je to jiné než ostatní představení, je to smutné. Ostatní jsou taky trochu smutní. Ale jinak se cítím fajn. Uklidňuju se tím, že nemůžu chtít víc věcí zaráz. Už mám totiž maličké vystouplé břicho a musím myslet především na něj. A musím si vybrat, co je pro nás nejlepší. Kluci přišli, jak slíbili. Nejenom oni. Akorát Lenča nedorazila, to mě mrzí, ale nemají hlídání. To chápu. Když ho vidím pár centimetrů od sebe v publiku, žene mě to dál, abych neplakala, abych nebyla smutná. Takovou situaci už jsme přece zažili. Usměju se. Je to tak dávno. Končí poslední tóny. Děkovačka. Dostanu kytku. Jo, v tuhle chvíli se mi hrnou slzy do očí, když se se mnou kolegové loučí. Mám chuť pro něho jít a chytit ho za ruku. No a co? Co bych dělala jenom to, co je správné?! Vezmu ho za ruku a přede všemi ho obejmu a políbím. V té chvíli mi je to jedno, ale vím, že jsem tím zadělala na menší skandál. Ale je mi to fuk. Víte proč? Jsem šťastná a miluju ho.

Už ráno, když se pozdě probudím, sedí u počítače a volá... Mrknu mu přes rameno...No těpic. Nejenomže se Bára, druhořadá zpěvačka, nezdráhala Petra Pavlíka, začínajícího muzikanta, přede všemi políbit... Jaký je ale důvod jejího odchodu z divadla, nikdo nechce komentovat. " Ne, nezlobte se, tohle není v mojí kompetenci Vám to říkat, a alternaci máme," odpovídá ředitel divadla. A pokud se ptáte, jestli některý z nich snad situaci osvětlil, mýlíte se, Petr nám sice telefon vezme, ale odkáže nás, že je to jejich pouze soukromá věc.

" Promiň," vzdychnu a pověsím se mu kolem krku. Nechá mě, abych se mu posadila na klín. " Já jsem s tím počítal, ale co ty?!" " Už jsem se s tím smířila."

Pak jsem zvaná na Vánoční večírek. Samozřejmě, že mé práce, je až z podivem, že mě zvou, když pro ně skoro nepracuji. Možná potřebují PR. Hraju v divadle, udělala jsem jim super kampaň, chodím se začínajícím zpěvákem, kterému se možná příští rok rozjede kariéra za hranice Brna a koncerty malých klubů...

Spíme u matky. " Ani nevíš, jak se mi ulevilo," zapnu si kabát. " Nemáš se za co stydět, jsi krásná." Pro něj. Možná. Ještě že nechtěl jít na afterparty. Okamžitě usnu. Sotva se svléknu. Je totiž skoro půl dvanácté a já potřebuju hooodně spát.

Za to ráno....Máma na tabletu. " Myslím, že bys to neměla vidět," nahnu se nad její rameno. " Počkej, ty už po ránu nezvracíš?!" " Ne," abych tomu dodala váhu, tak zavrtím hlavou. " Dobrá zpráva viď" " Ale tohle ne"

Nakloním se nad článek.

Znáte nejmasivnější kampaň všech dob? Šaty za všechny Vaše úspory? A znáte hlavní aktérku kampaně, sympatickou Báru, která si letos dokonce zahrála druhořadou roli v brněnském divadle? A jejím přítelem není nikdo jiný než Petr Pavlík, začínající zpěvák, o kterém se šušká, že příští rok vyrazí na turné s o něco slavnějším Superstárem Petrem Bende. Je to nejspíš už jisté, že Petr a Bára jsou spolu jsou. A vlastně jim nemůžeme nic vytknout, ani stylisticky, přišla v jedněch z nejkrásnějších šatech večera...Ale zůstává jedna otázka...Jestli za její postavu mohou šaty, nebo jsme až příliš domýšliví anebo je doopravdy těhotná, jak už se spekulovalo po rychlém odchodu z divadla.

Usměju se. Najednou to tak neberu. " Jak to zvládáš?" " Tuhle pozornost, myslíš mami? Už mi je to jedno. Ale v jednom má Petr pravdu, musíme to oznámit, protože už těhotně vypadám."

Večer má Petr koncert, tedy menší akci, v Praze, krásně mu vyšel plán. Dorazí máma i se ségrou. Samozřejmě, že si toho vážím. Celkově mám smíšené pocity. Vím, že v té košili mi vystupuje břicho a přijít za nimi před začátkem je prvně oříšek. " Sluší ti to." " To víš, že jo." " No vypadáš trochu těhotně." " Tak díky za podporu," pousměju se a přejedu si rukou po břiše. A pak si jí všimnu. " Ahoj Leni," obejmu ji. " Ahoj Marku. No Vás jsme neviděla." " Víš, jak se mi po tobě stýskalo. Nějak si zkrásněla." " Neblázni," snažím se situaci zahrát do autu. " Tak dlouho jsme se neviděli." " No jo. Ale můžeš u mě pár dnů zůstat, Marek ještě veze něco do Německa a já potřebuju vzít obě děti na očkování. Oporu budu potřebovat. " " Uvidíme," neurčitě slíbím.

" No já proti tomu nic nemám. Kluci jsou uvolnění ve škole, budou u matky a my jedem na Kolín a Hradec, aspoň se s tebou nemusím vracet do Brna. Mě se to jenom hodí," líbne mě na tvář. " Ale jednu připomínku bych měl." " A to jakou?" Snad nežárlí? " Neslibuj Lenči, že s ní půjdeš na očkování s dětmi, protože..." " Neboj, to dám." " Jo? A pamatuješ si posledně? Když ti brali krev?" usměje se. " Poslední dobou to opravdu hrdinně nezvládáš," jeho poznámka nás smete, oba se jako na povel rozesmějeme.

Večer je super. Dokonce se mi povede zazpívat písničku Making love out of nothing podle představ, poprvé za celé turné.

Ráno mě probere opět článek v novinách.

....Podle nás druhořadá zpěvačka a tvůrkyně největší kampaně na svatební šaty všech dob, které vysají celou vaši peněženku do posledního zbytečku, jenom šplechty o svém požehnaném stavu svým oblečením přiživuje.

" Hlavně si to tak neber," řekne Petr, políbí mě a zastaví mi u Lenči.

Říkala jsem Vám o tom, že si Lenča s Markem chtěli pořizovat domek?! Nejsem si jistá. No každopádně s toho sešlo, a tak si koupili větší byt.

Možná jsem to se svým klidem přehnala. Protože výtahem jedu s Lenčiným sousedem, a i když jsem si předtím neuvědomovala svoji přecitlivělost na pachy, mám ze sebou co dělat. Cítím žaludek až v krku. Připomíná mi zmoklého psa. Uff. No tak to je pecka. Samozřejmě, že se nepozvracím před Lenčou, v tomhle směru už se to dá jaksi zvládnout. Prostě se omluvím a jdu na záchod. Lenča se na mě dívá mírně podezíravě. " Hele, prcky mám za hoďku objednaný a pak mám zubaře." Začneme je tedy oblékat. Mezitím dostanu zpět původní barvu a přestanu cítit žaludek až v krku. Čím jsou její děti větší, tím jsou živější. Obléknout se sami ještě neumí. Ale svléknout ano. " Prosím tě, až budeš mít dítě, tak si nepořizuj dvojčata." " To se neboj," málem bych jí řekla, že to ji můžu ujistit. Pohlaví sice ještě nevím, ale pokud to půjde dobře, tak dvacátého prvního se to dozvíme, a chci s sebou vzít i Péťu.

Lenča měla střízlivý odhad, cesta na středisko dvacet minut, protože jedno z dětí se neustále souká ven z kočárku. " Normálně je už necháváme chodit, ale to bychom tam nedošli ani za týden." " No jo," usměju se. " No a co Váš vztah? Vůbec o tom nemluvíš." Pravda, řekla mi o tom, že si s Markem pořídili pouta. " No ono není o čem, Petr má teď moc práce." " To mi tvrď, že spolu intimně...." " No minimálně poslední dva měsíce ne." " Hlavně ho přestaň omlouvat, že nemá čas." " Hele, tohle téma před dětmi." " Nevykrucuj se." " No tak spolu prostě nespíme." " A to ti přijde normální?!" " No to víš, že ho chci, ale..." " A zkoušela jsi třeba prádlo," usměje se. Rozesměju se. Myslím, že těhotenství není ta vhodná doba pro sexuální experimenty.

S dětmi na očkování dorazíme včas. O tom žádná, ale jak zjistí, že jsou u doktora, je konec, jedno pláče a druhé se snaží utéct. A ačkoliv Petr ne vždy má pravdu, tentokrát jeho odhad byl neomylný. Sotva totiž lékařka jedno dítě ukonejší a vrazí mu injekci. Pardon za ten výraz. Dojedu na to. Nejenže ten nemocniční pach a ještě k tomu tohle. Musím zvracet. Dneska po druhé. Když se vrátím, přeberu od Lenči mlčky očkované dítě, posadím do kočárku, i když chce zase utéct a vyjedu s ním ven. Lenča donese to druhé v náručí. " Můžeš mi vysvětlit, co to bylo?" " To víš, že můžu, ale teď běž k tomu zubaři," Lenča bolestně svraští obočí.

Dojedu s dětmi domů. Do výtahu nastoupí sami, ještě to tak, ještě je nosit, to by mě Petr přetrhl, kdyby se to dozvěděl. Jedno z dětí je tak vyčerpané, že sotva, co zhltne svačinku, usne, druhé se mi schoulí do klína, příjemně mě hřeje a žvatlá si se mnou.

Lenča přijde po půl druhé hodině s nateklou pusou. " Tak to tě lituju." " Pfosím tě nepfeháněj." " Marečku, maminka Vám začala šišlat, musíte ji naučit mluvit," dítě se zvědavě posadí. " Nefel." " Máš štěstí, že to vůbec nezní sprostě, jinak bych tě musela poučit, co nemáš říkat před dětma." " No pfomiň. Ty máš co kázat. Nechceš mi něco vysvětlit. To na to stefisku." " Už mi špatně nebývalo." " Uf?" " Cože proč uf? Aha, už. Jo, už mi špatně nebývalo." " Jak uf? Jakofe bývalo?" " No to víš, že jsem měla ranní nevolnosti." " Lanní nevolnosti? Děláš si ze mě pldel? No moment. Ještě seš citlivá na pachy. Viď, ten soused a navíc, tak to vysvětli..." Usměju se. " No, není co vysvětlovat, není, co k nechápání. Jsem prostě těhotná." " Sože? Děláš si pldel?" " Nebuď před těma dětma sprostá." " Ty mi tak něco kázej." " Taky budu matka, takže ti říkám, ať před svýma dětma nemluvíš sprostě." " A proč jsi mi to nefekla?" " Protože jsem ti to nechtěla volat. Je to takový blbý, to víš, jak moc jsem ti to chtěla říct." " Vypadáš ftašně...statne...." " Jsem." " A f kolikátém jsi měsíci." " Ve čtvrtým." Vytáhne mě na nohy a obejme mě. " Stvašně ti to pfeju."

Posadí se vedle mě na sedačku. " Můžu?" " To víš, že jo. Ty vždycky," povolím ji, aby si položila ruku na mé břicho. " No na jednu stlanu mi je to líto, těšila jsem se, že jsem pfestala kojit, že si dáme skleničku, konečně. Aspoň víno." " Však můžeme." " Sože ty piješ v těhotenství? Tak to jsem si o tobě...." " Hele, hele, neříkej něco co by tě mohlo mrzet. Hezky si otevřeš víno a já si s tebou dám klidně džus nebo dětské šampaňské nebo čaj. To víš, že nepiju. Neblázni. Navíc, i kdyby cokoliv, můj žaludek by to nezvládl, to vím stoprocentně." " A nevadí ti to?" " Co? Nepít. Věříš, že vůbec?! Jedinej problém s tím teda mám, zase se dívat na lidi z toho pohledu, že oni jsou opilí a ty jsi střízlivá." " A jinak?" " To víš, že jsem šťastná."

Večer se si spolu zalezeme do jejich postele, to už Lenča mluví celkem normálně, místy zašišlá ty složitější slova. Usmívá se. " Ty jo, já sem tak šťastná," podloží si hlavu rukama, přesně tak jako kdyby ležela v trávě a dívala se do slunce. " To jsem netušila, že mě tvoje štěstí takhle potěší. No hele," spiklenecky se ke mně přitočí, " a co svatba?" " Hele, hele, hele, nemysli si, že když si po mě úmyslně hodila svoji kytku, že se hned poženu do svatby. " " Nebylo to úmyslně." " V tom případě gratuluju, jsi čarodějka jako vyšitá." " A ty by sis ho nevzala?" " Vždyť víš, že k lásce nepotřebuju svatbu." " No jo, já vím, ale teď je přece jiná situace?" " Jo a jaká? Návrat do doby komunismu, abych se rychle hnala do vdavek, protože přece nemůžu zůstat svobodná, když jsem do toho spadla, Leni. Neblázni. My se máme rádi, a jestli svatba jednou přijde, tak přijde. Ale já nechci nikam tlačit ani sebe, pak natož Petra."

Dlouho, dlouho si povídáme a pak příjemně usnu...

Ráno chce Lenča vyrazit do města. " Chci ti koupit vánoční dárek," usměje se tajemně. Mezitím se vrátí Marek z cest. Je unavenej, ale udělal by všechno, co Lence na očích uvidí. A tak jí navrhne, že vezme děti na vycházku, ať je nemusíme brát s sebou. Ale mezitím si děti raději obleču. " Hele, já," odstřelí od sebe, " počkám venku i s dětma. Vůbec nikam nespěchejte." Lenča vybuchne smíchem. Taky se usmívám ještě ve výtahu.

Lenča se mi omlouvá za to, že se zdrželi. Dovedu si to "zdržení" živě představit až mi zatrne. Možná se stihli zdržet i vícekrát.

Lenča nastartuje. " Chci ti koupit dárek k Vánocům." Vzdychnu. " Děláš jako by..." " ale ono se děje." " Jsi přehormonovaná." " Děje se to, že na mě Petr kašle." " Proč myslíš?" " Radši ujede než abychom byli spolu."

Šílený provoz. " Víš Leni, jestli on někoho nemá." " Petr," vyprskne sarkasticky, " holka moje zlatá, tvůj Petr je dle mého názoru ten poslední kdo by měl teď milenku." " Proč teda utíká?" " Nejspíš má důvod." " No jo, jasně, jsem v tom a nelíbím se mu." " Jsi pitomá. Máš krásný bříško. Prostě vím, že by tě nepodvedl. Ale je to tajemství." " No jasně." " To nejde." "No jo, protože žádné tajemství není."

Když o tom dál přemýšlím, málem mi vyhrknou slzy. Miluju ho, a pokud on mě ne, tak prožiju jedno z největších zklamání v životě.

Lenča na mě smutek vidí a celou dobu se mě snaží rozveselit. Je milá. " Myslím, že by sis to měla vzít." " To prádlo? Chceš, aby mi bylo ještě hůř? Abych ke všemu věděla, jak jsem přibrala." " Pitomost, sluší ti to." " Přece si to nebudu kupovat pro sebe." " Dám ti to jako dárek." " V tom ti nemůžu bránit."

" Nechceš si dát něco sladkého. Já bych si dala kafe. " " Nemůžu pořád sladký, budu tlustá." " Prosím tě." " Už jsem, já vím." Na kratičkou chvíli se usměji. Sedneme si v kavárně. " Máš břicho, nejsi tlustá." Vzdychnu. Nakonec, si sladké můžu dát. Lepší to nebude.

" Mohla bych se stavit za mámou," Lenča neznatelně kývne na souhlas. " Petr ji k nám zval na Vánoce, ale nejsem si jistá, jestli je to ten nejlepší nápad." Abych jenom nepolemizovala, zavolám ji. K mému překvapení mi řekne, že se sejdeme raději někde venku.

Chvíli čekání strávím s Lenčou bloumáním po obchodech. " Je, to jsou navlas stejné šaty jako, co jsem se v nich vdávala." Nemám sílu. Nemám sílu s ní řešit svatební šaty. I když " Tyhle jsou krásné viď?" Bílé s červenou aplikací. " Hm," krčím rameny. " Chci, aby sis je vyzkoušela," zavrtím hlavou. Lenča mě však přemlouvá. A má proč. Tomuhle se říká láska na první pohled, protože mi padnou jako ulité. O to víc je mi hůř.

Dojedeš sama domů? Potřebuji si něco zařídit. No jasně, opět.

Máma přijede také ne úplně pozitivně naladěná. " Nenesu dobré zprávy," dořekne a posadí se. " Hm." " Podala jsem žádost o rozvod." " V tom vidím samá pozitiva." " To ano. Ale doma je teď peklo. Nechci tě s tím zatěžovat." " Na svátky budeš u nás a pak se uvidí." Chci ji podpořit, ale přitom sama nevím, co bude na svátky. " Nebuď smutná," všimne si mé skleslosti, " ať nemáš smutné dítě." Vzdychnu. " Trápí tě něco?" " To jsou moje starosti. Ty máš svých dost.

Odveze mě k Lenči. " Jsi mnohem smutnější." " Nějak to na mě všechno padá." " Co myslíš?" " No, máma se bude rozvádět." " To je dobře." " To jo, ale mám o ni starost." " Já o tebe." " O co?" " O tvoje miminko. Měla bys na sebe dát pozor." Vyhrknou mi slzy. " To jsem...," zavrtím hlavou. Ty za to nemůžeš.

Snažím se potlačit pláč, když mu volám, musíme o tom mluvit. " Proč neodepisuješ?" " O tom nechci mluvit. Proč se mi vyhýbáš?" " Neblbni," osloví mě něžně. " Nemůžeš mě ani vzít domů, a to jsi mi nedávnou říkal, ať hlavně nejezdím autobusem." " Necítíš se?" " Nebuď patetický," vyjeknu. " Dobře, vyzvednu tě." " Ty teda jedeš do Brna a předstíráš, že ne?" " Potřebuju si něco zařídit." " Hlavně mi prosím řekni, jestli někoho máš," vyjedu a vyhrknou mi slzy. " Vyhýbáš se mi, nechceš mě." " Ty brečíš?" " Hm." " Nikoho nemám."" Tak proč?" " Zařizuji ti překvapení." " Jasně." " Uklidni se, promluvíme si o tom."¨

Čekám na parkovišti, žádné scény před Lenčou. Nastoupím. Pokusí se mě políbit, ucuknu. " Tak jednoduše ti to neprojde," znovu se rozpláču. " Tak já ti to vysvětlím." " Pozdě." " Neblázni, co budeš dělat příště." " Nejsem si jistá, zda chci, aby nějaké příště bylo." Zarazí se. Možná ho překvapí, jak vážné téma nadhodím. " Teď si podrážděná, uvidíš to jinak." " Hm. Ale mě to už nebaví. Pořádně se nevyspím. Ještě mi bývá blbě. Všechno mě bolí."

Mlčí. Krájíme kilometr za kilometrem. Cítím v krku čím dál větší knedlík. " K tomu ta máma...Bude se rozvádět." " To je snad dobře." " Mám strach, aby jí neublížil, nebylo by to poprvé," řeknu tiše a utřu si slzy. " Může na čas být u nás." Chytí mě za ruku. " Chvěješ se." " Jsem vyřízená." " No tak," něžně mě pohladí. " Proč ode mě utíkáš." " Práce." " Lžeš." " A pak to překvápko." " Tak mi řekni proč se ani..." " Nepomilujeme? Nebudu ti lhát, mám o tebe trochu strach, a potom, sám toho mám dost." " Možná bys taky měl přemýšlet, co já...," ukončím debatu. Letmo mě políbí. " Věnuj se řízení." " Tak nebreč." "Tak co je to za překvapení? Jak ti mám věřit? Vůbec se mnou nejsi." Usměje se. " Víš, naplánovat svatbu stojí nějaký čas." " Cože naplánovat?" " Svatbu," nervózně se pousměje. " Jakou?" " Naši, přece." Zastaví a políbí mě. Neudržím se a rozesměji se.