Byl to osud 8. část

V pondělí jsem už zase docela klidná, do práce jdu, řekla bych pozitivně naložená a odpočatá. Odpoledne přijedu domů a dám se do balení, žádné zbytečné přemýšlení.

Do toho mi volá Lenča, " O víkendu jsi byla nějaká moc tajemná." " Já? To se ti asi jenom něco zdálo? I když, i když mám malé tajemství. " " Ale ...ale, ty mě děsíš." " Hlavně neříkej to, co myslím, že řekneš." " Ale když řekneš malé tajemství, co by mě asi tak mělo napadat, že seš...." " Nejsem ano, nejsem. Ale budu se stěhovat." " No nekecej. " " Nekecám." " Za ním?" " No, za ním do Brna." " A seš šťastná, ne?!" " Jo jsem, ale mám obavy." " Prosím tě, obavy přijdou vždycky. Co myslíš? Když jsem byla v tom a byla na tebe pořád protivná?! Byla jsem úplně vyřízená obavami. Tohle je normální. Ale řeknu ti, jako kamarádka ti ho schvaluju. Do háje, prober se. Úplně je to na tobě vidět jak si z něho mimo. Pane bože, kterej chlap tě naposledy takhle respektoval?! Nosil ti kytky? Bral tě do společnosti!" " Právě z toho mám obavy, že je to všechno dokonalý." " Vidělas Sex ve městě? Pan Dokonalý." " Ne, toho jsem nesnášela." " Hmmm, máš pravdu, ten tvůj je lepší. A už víc o tom nediskutuj." " Já vím, ale..." " Seš zamilovaná?" " No to jo." " Tak dělej blbosti, dokud můžeš."

Je to pravda. Všichni mají pravdu, a tak o víkendu, kdy se spolu nevidíme, dobaluji poslední věci. Na jednu stranu mi celé stěhování trhá srdce, na druhou cítím v oblasti žaludku příjemné očekávání.

V týdnu už do práce nejdu. Středa nastane rychleji než bych očekávala, je ráno a zazvoní zvonek " Ahoj," pozdravím ho a k mému překvapení Milana s Pavlem. Pokud by neměl to svoje kouzlo, tak si vyberu určitě Milana, uvědomím si, ale nikdy by nefungovala chemie. " Stýskalo se mi." " Ale...ale aby ses za chvíli nestěhovala zpátky." " Hele, neděs ji hned." " Tak jdeme na to." " A seš si jistá, že můžeš nosit těžký věci, jo?" ujišťuje se se smíchem Milan. " Hele, moc mě neprovokuj. Když k tomu dojde, tak se neobávej, že bych si toho nevšimla a navíc jsme toho času spolu moc nestrávili a já nejsem panenka Marie." Jsem trochu jejich kecama rozladěná. Nanosíme všechny věci do auta. Procházím prázdným bytem. " Je mi z toho nějak smutno." " Pojď," chytí mě za ruku, " nesmíš se ohlížet," líbne mě na tvář a rozpustí mi vlasy. Chce se mi brečet. A to vážně. Proto ty úzkosti poslední dobou. Natáhne ke mně ruku, " Nemusíš se bát," zavřu oči, tohle už jsem slyšela.

Hlavou se mi promítne všechno, co se stalo, úžasné večery s Lenčou, bolestná samota, zklamání a pak velká láska, která....Usměje se. Zamknu byt. Zhluboka se nadechnu. Uff. Kluci jedou v dodávce a my dva mým autem, " Dej mi klíčky," rozkáže, " budu řídit." Klíče od bytu dovezu Lenči. " Hodně štěstí." " Mě povídej o štěstí, když se mi chce brečet. Ale jsem šťastná," řeknu a obejmu ji. " Čekej to svatební oznámení. Očekávám vás oba dva, ideálně když budete tři, ale kluky můžete taky...ale za to ...za to hlídání můžeš cokoliv," usměju se a rychle se s ní rozloučím. Na schodech se málem rozpláču.

Nasednu do auta, " Jeď, prosím tě jeď, hlavně rychle...." " Aby ses nerozmyslela," něžně se usměje, natáhne se ke mně a lehce mě políbí. Zapne si pásy. " Myslíš, že jsem zešílela?" " Přirozeně. Ale na to přijdeš až za pár dnů."

Provoz na dálnici je poklidný. " Ani nevíš, kolikrát jsem za celou tu dobu schízovala jestli se k tobě, jestli mám doopravdy za tebou odejít." " To je přirozené," na chvíli mě chytí za ruku. " Nemůžu ti slíbit dokonalej život," pohladí mě po tváři. Praha, mrknu na ceduli. " Ale můžu ti slíbit, že se k tobě budu chovat jako k ženě, jako k partnerce...." Je mi to příjemné, taková upřímná slova.

Cesta mi najednou ubíhá děsivě rychle. " Kluci se ptají, jestli nezajdeme na oběd..." " Jo to beru," zastavíme u motorestu, odepnu si pás a vystoupím. Protáhnu se. Přivine mě k sobě a políbí, je to tak elektrizující tak intenzivní, obejmu ho, chvějí se mi celé nohy. " Abyste to s tou láskou moc nepřehnali," rozesmějí se kluci.

Kluci si dají po obědě kouřovou, " Kouříš?" " Zešílel jsi? Chci dítě a budu kouřit, myslím to vážně. Nechci, aby ode mě dostalo jenom to špatné." " Kde se v tobě vzala taková změna?" " Nevím, každopádně se takhle cítím moc fajn, i když myslím, že to nikdy nevyjde." " Dítě? Prosím tě, neblbni. Nám s Andy to moc taky nevycházelo. Chodila na tu hormonální jógu. A ...." " No netvrď mi, že to pomohlo." " To teď už nikdo nezjistí, ale miminko přišlo, a každopádně určitě potom byla....v pohodě." " Já pořád nevím," " Ani jsi to nezkusila?" Zavrtím hlavou. " Andy tam bude chodit, ale kvůli něčemu jinému než si myslíš, můžete se domluvit, jenom.....ne, nech mě domluvit, jenom potřebuješ najít rovnováhu."

Brno v začínající špičce. Jsem unavená, a taky jsem ráda, když pak zastavíme před domem a tam vystoupíme. Rozhlédnu se po okolí. " Dal bych si kafe," zadoufá Milan. " Prvně práce, pak zábava." I přestože je tam výtah, o moc více mi to nepomůže. Když donesu poslední krabici do chodby. Padnu na sedačku. Všichni si dáme kafe. " Pane bože, jak dlouho se tu budu cítit jako na návštěvě." " To má tak každej." Cítím se nervózní, cítím pochyby, chytí mě za ruku. " No nic musíme ještě na jednu schůzku, Andy se ti pak ozve...." " Ahoj" Zůstanu sama v obýváku, když je jde doprovodit. Znejistím. Rozhlížím se po povědomém prostoru. Přisedne ke mně zpátky. " Vůbec se mi už do toho nechce," zaúpí a přitáhne se ke mně, "měl bych mnohem lepší nápad jak využít," mrkne na hodinky, " ty dvě hoďky než dorazí synátoři. Víš, strašně....strašně jsi mi chyběla." Podívá se mi zhluboka do očí a měkce mě políbí, začne mi jezdit rukama po těle a pak se vzájemně svlékneme...

...

" Je tohle normální," promnu si oči, " to víš, že naprosto..." I když se cítím jako po eutanazii, najednou mám chuť jít uklízet. Jdeme tedy nahoru do šatny, oblečení máme hotové docela rychle, nebýt toho, že se co chvíli políbíme, bylo by to rychlejší.

" Čau, jsme domááá...." Sejdu za ním po schodech. " Ahoj kluci." " A hele, macecha..." " No tak, tohle bychom si snad mohli odpustit ne," osloví je. " V klidu otče, mi víme, jak se k sobě máte a bránit ve štěstí vám nebudeme s bráchou ani jeden, protože už to sakra bylo potřeba." Uchechtnu se.

U večeře však přijde ještě jedno důležité téma, " Ještě něco jsme Vám chtěli říct, snažíme se o miminko, tak jsem Vás chtěl požádat abyste se vyhnuli zbytečným...." " To snad nebylo třeba." " To víš, že bylo." " Samozřejmě jako v bavlnce," usměje se ten starší. " Hlavní je....nerad bych aby mezi Vámi byly nějaké rozbroje." " No vy se hlavně snažte o mimčo tati, ale chceme ségru, jasný, dohodli jsme se tak, že...." Rozesměju se, ale pak zvážním." Třeba to ani nepůjde," úplně mě zamrazí v zádech. Ochvěji se. " Protože je ve mně asi nějakej problém, já.....Tolik mě to bolí. I když nejhorší bylo slyšet, že dítě nikdy mít nebudeš a přitom pociťovat takové to teplo u srdce. Stejně si myslím, že to nejde, proč by se to teda už nepovedlo nebo...." Poslední co jsem chtěla, bylo brečet před ním, před klukama, sesypat se. Podle starého návyku čekám, kdy na mě vyjede, že vyvádím jako malá, jako chlapi v ostatních vztazích. Posadí si mě na klín a konejšivě mě obejme. " To víš, že to půjde. Jenom my slib tři věci, budeš v pohodě, budeš s Andy chodit na to cvičení a nebudeš na to tlačit."

Jestli jsem si myslela, že když se vzpamatuji, budu nad věcí, tak jsem se ošklivě mýlila, protože v pondělí, kdy se jdu představit na brněnskou pobočku, čeká studená sprcha, " Jste pro naši firmu moc důležitá, ale spíš Vás můžeme mít na půl úvazku, externě. Nechceme o Vás přijít, to ne, ale pochopte nás. Stěhujete se za přítelem, plánujete rodinu a my si nemůžeme dovolit kvůli Vám vyhodit dvě stážistky a pak zjistit, že jste těhotná."

Nakonec to dopadne tak, že do konce roku tam budu pouze externě, protože všechny vánoční zakázky už se pouze finišují.

Když to líčím Petrovi, zprvu mě trochu naštve, "Ber to tak, že budeš mít více času na sebe a nebo můžeš zkusit to divadlo..." " Divadlo? Ty myslíš?" " Já vím. S tvým hlasem by tě bral každej." " Dobře, zavolej tam..."

Když má v mém životě nastat změna, tak už opravdová, velká, tak jdu v úterý s Andy cvičit. " Neříkej mi že chcete druhé dítě," usměji se na ni, když pak spolu jdeme na čaj. Na kafe je pozdě. " Nejspíš už to ani nepůjde." " Mě povídej." " Neboj," povzbudivě mě chytí za ruku a usměje se, " zvládneme to obě. Milan říkal, že možná půjdeš do divadla." " V pátek jdu teprve na schůzku s nimi. A jak to ví?" " On v něm hraje.Tak ne, že se tam....budete vídat a přebereš mi ho," usměje se. " Víš, o tom, žádná, hezkej je děsně, Andy. Ale, nefunguje chemie. Navíc a to zásadně, bych tohle už nikdy neudělala, rozumíš." " Já vím, já ti věřím." " Nemusíš, nemusíš lhát, určitě ti to řekli." " Já věřím, že jsi jiná. Jste děsně zamilovaní. Kluci tě berou jako mámu." " A mám mnohem víc, než jsem si kdy v životě dokázala představit, Andy." Usměje se.

Schůzka z vedením alternativní scény Janáčkova divadla je jedna z nejstresovějších věcí, kterou jsem kdy zažila. " Víte, potřebujeme hlas, a co si budeme povídat taky jméno. Potřebujeme především zpívání a potřebujeme hlas typu Bílá a nebo Bonnie Tayler, a to podle nás jste vy....Já Vám dám teď text....pokud se rozmyslíte, patnáctého prosince je čtená zkouška."

Na jeho otázku odpovím trhnutím rameny, " Nevím, jak jsem se rozmyslela. Mám strach." " Co můžeš ztratit? Řekli ti přece, že když otěhotníš, že mají v záloze alternaci. Oni tě chtějí a...." " A nějak jsi do toho nezasahoval?" " To víš, že ne,jenom mě prostě znají a ví, že spolu jsme." " Tak mi řekni jedinou věc, proč bych to měla udělat." " Jedinou, povídáš? Tak já ti to povím, protože ty chceš, moc to chceš zkusit, vidím to na tobě a já budu stát při tobě. Ty na to máš...."

Příští úterý, když jdu s Andy cvičit, bavíme se o tom divadle. " Vezmeš to?" " Pořád váhám..." "Víš, jak se to říká? Zkusit se má všechno. Je to jako tohle cvičení. Prvně jsi říkala, že je to blbost, že...." " A teď si myslím, že se při tom krásně odreaguju, samozřejmě, když nic jiného."

Jsem šťastná, to ano, ale ten maličký zbyteček pochybnosti, zbyteček smutku ve mně tkví jako čert. Šla jsem za ním. Už se necítím jako na návštěvě. Začínám si připadat jako doma, ale téměř jsem přišla o práci. Mám z toho divadla strach. Mám strach ze všeho.

Rok se přehoupne do prosince. Jedu na první čtenou zkoušku. " Pane bože, máte nádherný hlas, proč se ...,proč s ním vůbec nepracujete?!" "Chcete slyšet pravdu? Tak nějak došlo k rozčarování, že by to všechno mohlo fungovat, že to má smysl." " A proč jste tady?" " To Petr, zase mě dokázal vnuknout, že bych to měla zkusit, jestli to tak cítím."

Když o tom mluvíme s Andy, " Promiň, jako kámoška bych ti tohle neměla říkat, ale jen, aby to byly tvoje sny. Aby ses nenechala do něčeho tlačit."

" Ahoj, přijedeš na Štědrý den?" " Ne, já totiž jsem s ním v Brně a moc ráda Vás o svátcích uvidím." " Ty ses k němu nastěhovala a nic jsi...." " Jo přesně, nic jsem ti neřekla, a to proto, že jsem čekala přesně tuto reakci." " Víš, já jsem moc ráda, že seš šťastná, ale co až budeš stará a sama. Jsi si jistá, že on je ten pravý aby ti dal dítě?" " Mami, to nemyslíš vážně? Dělá pro to první poslední." " No jen aby ses nedivila, on už holčičko totiž děti má, to si uvědom."

Mami, já to vím a ne jednou jsem kvůli tomu nespala....

Vánoce jsou nádherné. Jedním slovem. První společné Vánoce, v jednom bytě, jako rodina. Na mé Pandoře přibyde další přívěsek. Kolik jich asi bude, než si polezeme na nervy?!

Na Silvestra jedeme na chatu. Kapela, jejich ženy, nějací kamarádi. " Klidně jsem mohla s kluky zůstat, nemusel jsi je dávat k rodičům, stejně nemám chuť na to se bavit." Podívá se po mě. " Připadá ti, že ti dávám málo?!" Nadechnu se. " Tak to není, spíš jsem naštvaná na sebe. " " Ta tvoje děsivá fixace na ....uvědom si sakra, že to vůbec nemusí vyjít, že vůbec nemusíš nikdy otěhotnět." " Tobě by to nevadilo, viď, děti už přece máš." " Prosím tě, nedělej scény." " Tak já dělám scény?" " Jo děláš, právě teď. Měla bys, měla by sis uvědomit, co chceš," řekne a vztekle projede závěji až od auta odletuje sníh jako od sněžného pluhu.

Večer se docela opiju, i když jsem tvrdila, že nemám náladu.

O půlnoci stojíme všichni před chatou. " Tak na zdraví a do nového roku vše, co chybělo." Jsme na sebe tak naštvaní, že se ani nepolíbíme. Sledujeme hodiny, za deset minut bude půlnoc. Dívám se do prosvětlené oblohy. " Víš, že je to pěkně nesnesitelné, jak pořád mluvíš o tom...." " No o čem," vyjedu, " o čem pořád mluvím? O tom že chci být máma?" " Přesně. Promiň, ale tohle se vážně nedá vydržet. Já tě chápu, ale..." " Ty mě chápeš, a co chápeš proboha?" V tu chvíli nás sledují všichni. Milan se přestane vinout k Andy. " Prosím Vás, nehádejte se, aspoň dneska." " Prosím tě, to není tvoje věc." " Uvědom si jednu věc, nejsi tady jediná, komu se děla nějaká nespravedlnost. Tak se tak do háje nechovej. S Andy jsme na dítě čekali tři roky, a to i s pokusem o umělé oplodnění. Dvakrát pak ležela v nemocnici, protože málem potratila." " Ale, ale ... ty nechápeš, že....jaké to je, když ti v životě nikdo neřekne mami," rozpláču se. " Já vím, že tě to bolí, ale uvědom si, že mi jsme ti poslední, co za to můžou, zvlášť Petr, dělá pro tebe první poslední a jestli chceš přijít i o něho, tak prosím, jsi na správné cestě." Mlčky svěsím hlavu. Nemůžu tam s nimi být. " Promiň."

Možná, možná přeci jenom bych měla přestat věřit na pohádky.

Ostatní jsou veselí, odpočítávají minutu do půlnoci, hrnou se mi slzy do očí, myslím, že jsem to zvorala. " Nebreč prosím tě," obejme mě zezadu. Přivine mě k sobě tak těsně, že se nedokážu ani pohnout. Vzlyknu. Podá mi skleničku. " Já vím, že jsi smutná, ale musíš tomu dát čas. Tvoje tělo potřebuje jenom klid."

Na obloze se rozsvěcí ohňostroje. Začíná nový rok. Milan objímá Andy a vášnivě se líbají a my dva stojíme proti sobě. Přitáhne si k sobě moji tvář, odloží skleničky do sněhu a zašeptá: " Miluju tě." Zavřu oči. Děsně mi buší srdce. Jeho tvář, jeho oči, jeho teplé hebké rty, jeho elektrizující polibky." Hele, něco si nechte taky pro sebe," smějí se ostatní.

Když sedíme všichni ve vířivce.... " Moc se omlouvám, že....že..." " Prosím tě, hlavně se neomlouvej. Je ti to líto, to všichni chápeme, a jestli myslíš, že tu nikdo nikdy nebrečel tak si nemysli." " Pamatuješ? Ten rok, co jsem od ní odešel," usměje se a obejme mě. " Myslíš na ty pozvracený schody? Na to se zapomenout nedá, to promiň. Ujel jsem potom a zastavil se až dole u dveří." Rozesměju se. " Pokud ti doktor řekl, že jsi v pořádku, tak na to nespěchej." " A nemysli na to." " Taky si nepočítej plodný dny, nebo jiný kraviny ," udělují mi rady. Chytím ho za ruku. " Myslím, myslím, že mám v tomhle úžasnou oporu, jenom na to někdy přes to všechno zapomenu." " Hlavně, že už se nehádáte." " To byla první hádka od ...od toho co jsme spolu." " Od té doby, co spolu bydlíte?" " Ne od těch hor."

Pak až téměř do rána hrajeme flašku. Už nepiju. Myslím, že mám dost. Když se kolem třetí jdeme vyspat do pokoje s vědomím, že nejpozději v devět musíme vyjet. " Počkej, vlastně, mám překvapení." Zůstanu poslušně stát na chodbě. Co asi tak za překvapení...Nechám ho, aby mi zakryl oči. Není to nic příjemného, když jste ještě docela opilí. Zůstane stát. " Můžeš." Chvíli mrkám, abych se v šeru pokoje rozkoukala. Svíčky. Pokoj prosvěcují jenom dvě svíčky. O to déle mi trvá zjistit, že na posteli jsou nasypané lístky rudých růží. Vzpomenu si, co mi říkala Lenča, až najdeš chlapa, co pro tebe bude dělat blbosti, co nasype plátky růží do postele. Otočím se k němu. " Ty jsi zešílel. "Přitáhne mě k sobě a něžně mě políbí, " Ano, láskou k tobě." Cítím šílené teplo. Jestli zrudnu, snad to nevidí. Opatrně mě vede k posteli. Svlékne mi tričko. Napodobím ho. Rozepne mi kalhoty...

Vlastně ani nespíme. Možná dvě hodiny.

Když sejdu k ostatním, jsem úplně vyřízená, ale šťastná, políbeme se. " To byla noc, co," rozesměje se jeden z jeho kamarádů. Možná to slyšeli, uvědomím si. " Takový věci dělat a ještě nemáte dost," to už rozesměje všechny přítomné....

Cestou domů se oba střídáme v řízení. Máme toho dost. Ale slíbili jsme klukům, že půjdeme na novoroční ohňostroj. " Spala bych kdekoliv," vzdychnu. " Se mnou," usměje se a líbne mě na tvář. " Tak to prrr....S tebou se budu leda tak milovat, ale myslíš, že to v noci mohli slyšet." Trhne rameny. " Nejspíš jo." " Jseš nějakej klidnej." " Jo jsem, dělají to totiž taky, nejsou to ehm, moji kluci, kterým bychom to museli vysvětlovat."

Dojedeme k jeho rodičům na slíbený novoroční oběd. " Spali jste vůbec?" " Skoro ne," zívnu. " Nějak se o to mimčo snažíte moc intenzivně." Taktně zmlkneme, když se oba jeho synátorové objeví v patře.

Celou dobu mám, co dělat abych neusnula.

A to den ještě nekončí, rovnou z návštěvy jedeme na ohňostroj. " Miláčku, ty ses úplně odnaučila pařit." " Protože se chystáme na jiné věci," zahraju nejapný vtip do autu.

Na ohňostroji se sejdeme s Milanem a Andy. " Tak co...." " Byli jsme na rodinném obědě," opřu se o něho a nechám, aby mě objal kolem pasu. " Vypadáte unaveně." " Spala jsem tak dvě hodiny, pokud můžu mluvit za sebe." " No jo, nemáte...." " Čau," Martin. " No ahoj." " Trochu jsme zaspali, protože se vážně nedalo spát." Usměju se. " Já jsem spala dvě hodiny, tak mlč prosím tě." " Nikdo ti neříkal, abyste to celou noc...." " Neříkej to před těma dětma." " dělali..." " Cože dělali?" otočí se mladší ze synů. " Miminko," odpoví mu ten druhý. Neudržím se, až se hlasitě rozesměji. " Dívám se, že jsou poučeni. Tak aspoň až budeš těhotná, tak....tak je to nepřekvapí." " A jak to poznáme?" " No až tady vaší ...." " Ještě cekni a přetrhnu tě jako ha-da." " až jí bude špatně od žaludku a poroste jí bříško...." " To už stačilo a špatně od žaludku ti může být i jindy a máš i jiné příznaky, to mi věř. Jeden planej poplach jsem tu už měla." " Cože?" Petr se ke mně nachýlí. " Proč jsi o tom nic neřekla? Kdy?" " Před dvěma měsíci. Prostě se mi to rozhodilo no....Samozřejmě jsem si prvně dělala test a když nevyšel...." " Proč jsi mi o tom neřekla?" " Protože jsem se bála, že ...že mi třeba řekneš, že kvůli každému zpoždění vyšiluju." " Blázinku," řekne něžně a líbne mě na tvář.

Když přijdeme domů, udělám rychlou večeři, dohlédneme, aby se kluci nachystali do postele a pak usneme oba dva během chviličky.

Od ledna pak jedu ostré zkoušky v divadle. Možná jsem se přecenila. Možná jsem se nechala zlákat, ale když se mi povede překlenout prvotní šok, taky to, že musíme přelézat zábradlí a podobně, cítím se lépe. Hlavně cítím zvláštní pocit, neúplnost je pryč. Je to náročné, bezesporu, navíc když premiéra je v únoru. A když musíte přelézat zábradlí, někdo spadne nebo zapomenete zpívat, zapomenete se přesunout na další figuru.

Na druhou stranu se musím přiznat, že finančně je to mnohem lepší než má předešlá práce, kde jsem stále pouze externě, " My vás nemůžeme pustit, nemůžeme o Vás přijít," zavrtím pro sebe hlavou.

Z premiéry jsem pak přirozeně nervózní, tím spíš, že tam jsou všichni. Ale naštěstí vše dopadne na jedničku a těch pár chyb si nikdo nevšimne.

Když přijedeme domů, otevřu schránku a vypadne na mě růžová obálka, ještě ve výtahu se do ní podívám. " Co je to," zajímá Petra. " Lenča nám posílá svatební oznámení. Půjdeš se mnou?" " To víš, že jo. A kdy to je?" " V červnu," odpovím. " Promiň, ale....," otevře dveře od výtahu a nechá mě, abych se kolem něho prosmýkla, " ...tváříš se jako bys jí to záviděla." " Ne, to ne, na vdavky je vždycky dost času a já na lásku nepotřebuju papír, víš, stačí mi, že tu jsi, že stojíš při mně a máš mě rád, ale závidím ji něco jiného. Má všechno." " Možná jenom zdánlivě," trhne rameny. " Když jsem s ní naposledy mluvila, svěřila se mi, že si koupili dům a příbuzní jim na to přispěli jako svatební dar. Takže se postěhují do většího." " To se nediv, s dvojčaty." " A pak má dvě krásné děti." " A?" " A já bych toho chtěla moc, vlastně konec stěžování. Mám tebe a to ostatní snad přijde." Něžně si přitáhne moji tvář. Zavřu oči. " Vlastně jsi všechno, co mám. Kdybych tě nepotkala...Strašně bych jí záviděla, věříš?! Promiň, v mém věku přicházejí stále úvahy o manželství, mateřství, je to čím dál dotěrnější," zavrtím hlavou, " nikdy jsem nemyslela, že taková budu." Přivinu se k němu. " Neměli jsme tamto dělat kvůli té sociálce. Omlouvám se, neměl jsem ti takovou hloupost dovolit jako tvářit se, že jsme se zasnoubili." Vzdychnu. Svěsím hlavu. " Ale pokud, pokud bys třeba, pokud bys chtěla, mám ten prstýnek pořád v šuplíku, mohli bychom to nepředstírat." " Asi - asi jsem tě úplně nepochopila." Vede mě do patra po schodech. " Copak jsi nepochopila," obejme mě v ložnici a otevře zásuvku u svého nočního stolku a vytáhne z ní červenou sametovou krabičku. " Tohle...tohle celé." " Je to tak prosté," něžně se pousměje, "otázka zní, jestli se se mnou chceš zasnoubit doopravdy, oficiálně?!" Zvednu k němu oči. Prstýnek v heboučké krabičce úplně září. " Já - já nevím, co na to řeknou lidi, proboha. Jak to vysvětlíme!" " Stop. Tohle je jenom naše věc. Jenom ty a já. Nic jiného a nikdo jiný. Jenom naše rozhodnutí." Nedovedu promluvit. Mlčky k němu natáhnu ruku a nechám si navléct zlatý kroužek, který mi sedí stále úžasně. Měkce mě obejme. " Chci, abys taky měla jistotu."

Potom spolu jdeme na ples města Brna. Zprvu mám dojem, že si toho každý musí všimnout, že každému musí dojít, že ten prstýnek, co mám, není jenom jako. Už se do toho nějak moc zamotávám, uvědomím si. Je blbost, aby se mi všichni dívali po rukách. A kdyby? Proč by si hned taky měli myslet, že jsem se zasnoubila, a co by jim po tom vůbec bylo?!

Jsou už téměř prázdniny a mi jedeme kamarádce na svatbu. " Nemusel sis brát volno." " Já vím, nemusel, ale chtěl jsem. Protože, jestli ti to nedošlo, Lenča má dvojčata a to není žádná sranda. Budeme prostě spolu doma, a když budou spát, tak taky můžeme pracovat na našem miminku," řekne s úsměvem a pohladí mě po tváři. " Nějak tomu pořád..." " Pozitivně...." Humpolec, mrknu. Zapnu přehrávač a opřu se do sedadla. " V kostele to mají, že?" " No, v kostele." " Víš, že už já bych se v kostele nemohl ženit." " Nemohl? Aha, vlastně nemohl, seš rozvedenej." " Přesně." Usměje se. Mrknu na svůj prstýnek. " Je to závazek?" " Ještě zatím nevím," pohladí mě po tváři. " Víš jaké by to bylo...." " Co?" " Mít tvoje příjmení a tak, všechno kolem." Usměje se. " Nemysli na to, co by si řekli lidi, mysli na sebe. Lidi se prostě berou a mi nikdy tak slavní nebudeme, aby tě to nějak omezovalo, nebudeme se umísťovat ve Slavících a plnit bulvární plátky."

Dojedeme do prosluněné Prahy. Zamíříme k Lenči do bytu pro věci na dvojčata. " Jsem nervózní," svěří se mi. Obejmu ji. " Jsi nádherná Leni." " Díky, ale já....A co vy? Mluv o něčem jiném. Co vy dva? Ty máš ten prstýnek? Zase u Vás byla sociálka? Říkalas, že je to v pořádku, přece." Zvednu ruku do vzduchu. " Žádná sociálka, tentokrát je to doopravdy." " Ale, ale....ale...." " No co, máme se rádi, tak proč by nemohl..." " Však nic neříkám. Ale za to hlídání moc děkuju. Zvládneš to?" " Pomůže mi, neboj." " Takže on se s tebou o ně bude starat?" " Jo," kývnu. " Ale když bude doma, co..." " Má volno." " Cože? On si kvůli tomu vzal volno. Ty mrcho, já ...no važ si toho. Ale bude se mi po nich stýskat." " Neboj, budu na skypu, a bude o ně dobře postaráno, sobě bych si třeba děti nesvěřila. No nebo skoro roční možná jo, ale každopádně, Petr měl dvě děti a má a každopádně toho ví mnohem víc." " Nic jiného mi nezbyde." " Jedeš do ráje, tak si to sakra užij, budu ti je opatrovat jako by byly vlastní." " No a jak s kluky vlastně vycházíš?" " S jeho syny?" " No, přesně." " Překvapivě dobře."

Překvapivě se dvojčata už při obřadu cítí lépe u nás než u Lenčiny sestřenky, která je měla mít na starosti. Posadím si na klín chlapečka. Obě děti vypadají jako panenky. I přes to, že Petr hlídá druhé dítě, chytí mě za ruku a zašeptá, " Jsi šťastná." Nesmím jenom brát, musím i dávat. " Ano jsem," přitakám. " A když dítě nepřijde," zašeptá. Rozhlédnu se po kostele. Pohlédnu na Marka. Na družičky. Čekají jenom na signál. Jak neslušné by bylo ho teď políbit?! Nakloním se a líbnu ho na tvář, " Vyrovnám se s tím, protože jsem získala něco moc cenného, velkou lásku."

Otočím se po Lenči. Ne, není mi to líto, vdávat se teď nechci. Snažím se konejšit dítě, aby neplakalo. Neposlouchám farářovu řeč, nejsem věřící. Nebudu ani brečet. Neodsuzuju Lenku s Markem za velkou svatbu, přeji jim to. Jsou spolu dlouho. Ale sama bych to neudělala. Jestli nějakou svatbu budu chtít, určitě ne takhle velkou a okázalou abych se akorát přede všemi předváděla. A na to, abych věděla, že mám velkou lásku, nepotřebuji svatbu, nepotřebuji na to papír, společné příjmení. To je jenom taková pojistka, vyšší level.

Když vychází spolu ruku v ruce, zamilovaný pohled. Mrkne na mě. Vyjdeme před kostel. Společná fotka. Možná trochu nemusím svatby. Lenča hází květinu. Nechci ji chytit. Nikdy jsem na žádné svatbě nechtěla. Stoupneme si bokem a pohupuji dítětem v náručí. Lenča se otočí a rozmáchne se. Usměju se. Šílené české tradice. Vyhodí květinu, která letí nad svatebčany. Tedy spíše svatebčanky, vesměs, přirozeně. V tom foukne nepopsatelně silný vítr. Je to docela napínavé. Květina letí bokem. Vybuchnu smíchem. " Nesnáším české zvyky." " Ne? Tak uskoč," poradí mi. I když udělám asi čtyři kroky vzad, květina mi přistane přímo k nohám. Mě zmrzne úsměv. Za to Petr se rozesměje. " Na tom není nic vtipného!" " Jak pro koho, víš...taky se říká, když se zasnoubíš...do roka do dne..." Lenča se překvapeně otočí a až po hodné chvíli najde bod, kam květina dolétla. " Myslím, že je to osud," usměje se a zvedne ji ze země. " Ale neudělala jsem to schválně, vážně." " No ještě aby!" Místo aby se mě můj doprovod zastal, políbí mě. Nesnáším tradice. Od teď tutově. Nevěřím na ně. "Tak budu čekat na to oznámení," vtipně zakončí Marek. " Ale kuš!" oženu se po něm výstražně.

Na hostině je přes sto lidí.

" Vážně ti prcky můžu svěřit?" nakloní se nad nás Lenka. " Máš o ně strach?" " To ne, ale..." " Ale měla bys," poradí ji moudře Petr se smíchem. Kopnu ho pod stolem. " Ne, to ne, ale..." " Tak kde je problém?" " No, abyste mohli pracovat na vlastním miminku." Pohlédnu na ni s otázkou v očích. " Prosím tě, hlavně to ne- říkej nahlas. Neber to jako překážku." " Ale já mám výčitky." " Tak mě poslouchej," odvedu ji ven, " ty si pojedeš užít svatební cestu. Dětičky budeš mít v pořádku. Budu se o ně starat jako o vlastní. To tě moc neuklidní?! Co? Prostě na to nemysli. Ale jednu podmínku mám, doufám, že bereš antikoncepci," řeknu a obě se jako na povel rozesmějeme. To jsem zabila. " Tvůj humor bych chtěla sdílet." " No nevím, jestli je to humor." " To víš, že beru. A ty?" " To víš, že ne." " Pak je vše správně," blaženě se usměje. " Prosím tě, běž si užít první manželský..." " Co? První manželský, jako sex myslíš?" " Ne, ty hloupá, myslím tanec," obejmeme se.

Vlastně mě ani nevadí, když nejdeme tancovat až do té doby, kdy Petr Lenčiny kamarádky zajímá tím více, čím jsou opilé, a ty husičky ani nezajímá, že je tu se mnou. Nebo že by to přestalo zajímat i jeho?! Mrknu po něm. Naše pohledy se setkají. Vztáhne ke mně ruku. Je to výzva. Nemám ráda tancování, teda nemusím společenské tance, ale za poslední dobu se ledasco změnilo. Přijmu jeho ruku a jdu s ním tancovat. " Oni tě chtěli." " No jasně, já je taky." " Cože?" " Cože? Ty žárlíš!" " Jo, žárlím, abys věděl!" " Ale, ale, copak to je za nové pocity?!" " To není nový pocit, jenom..." Pevně mě chytí za pas. " Ano? Co jenom...." " To je jedno." " Ne, povídej." " Jenom je to mnohem horší, protože tě ...." " Ano?" " Protože tě miluju," nakloním se a špitnu mu do ucha, aby to pokud možno nikdo neslyšel. Lehce mě líbne na rty.

Mohu být na sebe pyšná, ani se příliš neopiju. Jdeme totiž krátce po půlnoci do postýlky. Beru si od Lenči děti. " Hele, bez komentáře. Tohle je tvá svatební noc, přece ji nestrávíš tím, že budeš k prckům vstávat." " Ale..." Usměju se a zavrtím hlavou. " Ne, ne. Buď ráda, že máš takovou skvělou, ochotnou a tak dále kamarádku." Marek si ji k sobě přitáhne. " Lenča moc pila, ha -ha. Souhlasím za ni." Proplížím se pro spící děti. " Ty jsi tak...," přitáhne mě k sobě Petr, i přestože jedno s raubířů mi poklimbává v náručí. " No jaká pak jsem. Chtěl sis mě užít?" " Blbost, to dělám doma. Jsi úžasná." " Mám se červenat?" " To bych nerad." " Hele," otočím se po něm a naznačím, že bych mu dala facku. Ale samozřejmě, že bych to neudělala ani, kdybych nedržela v náručí Lenčino dítě. " Jak to děláš?" " Co?" " Ta tvoje povaha." " Víš, jak jsem ti řekla posledně, pochopila jsem, že bych neměla jenom brát, že bych se měla naučit i dávat. Možná se mi to taky párkrát může vymstít, ale aspoň budu mít dobrý pocit!"

Jak se děti vzbudily, tak zase obě krásně usnou, téměř jako andílci. Každý si k nim lehneme z jedné strany a podáme si přes ně ruce. " Miluju tě," zašeptá. Zavřu oči. Tak tohle je štěstí.

Vstávám k nim v noci dvakrát, respektive ke každému jednou. V sedm se za nimi přijde rozloučit Lenča i Marek. Ani to Petra nevzbudí. " Vážně ti to nevadí?" " Co mi nevadí? Prosím tě, padej." " Ale já..." " Neboj, budu se Vám hlásit, ale myslím, že by ti Marek měl vzít telefon, aby si tě trochu užil." Lenča ke mně upře oči, " Až budeš máma tak to pochopíš." Marek couvne. Možná si uvědomuje, co Lenča řekla. Možná se mi chce brečet, možná je to vztek. " Promiň, to jsem nechtěla." " Víš, třeba nikdy máma nebudu a bude to," pálí mě oči.

Rozpačitě se rozloučíme. Postavím se nad dvojčata v postýlce. Jedno z nich ještě usíná a to druhé ke mně vztahuje ručky a upírá očička. Je mi děsně. Ani si nevšimnu, že se Petr probudil, obejme mě. " Tváříš se jako...." " Jenom si uvědomuju, že tohle nikdy nemůžu zažít. A je to čím dál horší." " No něco mě napadlo. Nezkoušeli jsme nic alternativního." " Ne? Dohnal jsi mě do té jógy, to ti nestačí?" " Pssst, jsou tu děti. Necítíš se snad dobře?" " Cítím, ale..." " Co ale?" " Ale nemyslím, že by to nějak pomohlo." " Zkusíme bylinky" " Úplně jsi snad zešílel," holčička se rozpláče. Vezme si ji do náruče a něžně ji konejší. " Neboj, nic ti to neudělá. " Dívám se na něho, na růžovoučké stvoření v jeho náručí a přemýšlím. Očividně jí je jedno, že to není její táta, ale s tím, že se jim po rodičích zasteskne, to počítáme.

Za chvíli vyjíždíme. " Co když budou brečet?" otočím se po andílcích spících v autosedačkách. " Nebudou." " Jak to víš?" " Šlápnu na to. Marek s nimi jezdí strašně pomalu, to je neuspí." " Seš si jistej?" " No ano, na naše kluky, teda moje, to zabíralo."

" Už jsem zoufalá," vzdychnu. " Proč? Tak krásně spinkají." Už jsme skoro u Jihlavy a měli jsme jenom jednu zastávku. " Ne kvůli nim. Kvůli sobě." " To je to nejhorší co pro sebe můžeš udělat. Litovat se. Tak to nevyjde. Tak ti dá doktor zase hormony." Nadechnu se. " Už se stalo." " Nechtělas mi to třeba říct?" " Jak vidíš, stejně žádná změna." " Hm. Tak půjdeme na umělé oplodnění." " Nikdy. Opakuji, nikdy už o téhle variantě nechci slyšet." " Proč?" překvapeně po mě mrkne. " Nemůžu chtít, abys za mě platit všechny ty šílený dávky hormonů a pak ty zákroky. Víš, kolik to stojí?! A co navíc, tohle není fér. Já to takhle nechci, pokud neotěhotním, je to tak, prostě se to nestane, i kdybych si počítala plodné dny, tak se to nepovede. Bude to prostě osud a já do toho nechci zasahovat. " Po krátké zastávce na přebalení, oba dva andílci už zase krásně klimbají. Úžasné děti. " Obávám se, že ta situace už nastala." " Cože, jaká situace?" " Osud. Víš, já ti nechci brát naději, ale s ním...s expřítelem jste nějakou dobu tomu nechali volný průběh a teď spolu...je to rok. To je dost dlouho. Víš, já nechci být zlej, vůbec ne, moc bych chtěl, abys byla šťastná, ale myslím, že to přirozenou cestou nepůjde." Do očí mi vhrknou slzy. " Nebreč." " Asi nevíš, co teď cítím? Jak mi je?" Vzdychnu. Cítím se prázdná. Neúplná. " Ale ta paní mi tenkrát věštila, že budu mít dítě. " " Mě si našla dokonce sama a řekla mi, že tutově jedno z mých dětí bude holka, a vidíš, není, ale ve všem měla docela pravdu. Hlavně nebreč, jak jsi sama naznačila, tím život nekončí."

Přijedeme do Brna. Cítím se ubytá. " Je hele, kde jste je vzali?" " Hele, mladej, moc se nesměj a mazej do auta za tátou," vyjedu po něm. Jsem totiž děsně naštvaná. Podrážděná. Mám pocit, že všechno, co jsem obětovala, nemá smysl.

I když děti prospali téměř celou cestu sem, o to víc si to užijí v noci" No neříkej, že bys to vzdala hned první noc?!" usměje se a jde jedno z dětí sám nakrmit. " Jsi moc měkká." " Jsem vyřízená." " To brzy." " Ne fyzicky. Jsem v koncích." Vezmu si do náruče druhé dítě, které se díky bráchovi vzbudí. Je mi tak teskno. " Kdybych tušil, že budeš takhle bulet, tak to nikdy nedopustím, tohle hlídání." Posadím si miminko na klín. Zmateně ke mně otočí svou hlavičku. Možná už jim to došlo, že máma s tátou odjeli. Pomůže až ukolíbavka.

A ráno budíček v pět. Ale jsou krásné. Možná by mě tohle mělo odradit v mé touze mít dítě, ale překvapivě je čím dál silnější. I přestože po nich musím denně uklízet, i přestože když je koupeme zaráz, musí s námi být i jeho starší syn. I přesto, že druhý den na střídačku propláčou snad celou noc, i přesto, že se snaží chodit a pořád je musíte hlídat. I přesto, že mě jejich starostliví rodiče neustále volají. " Hele, dětičky jsou v pohodě, ale vy asi ne, jestli mi budete volat dvakrát denně, tak to příště neberu, neumíte si vůbec užívat jeden druhého, hm." Petr mě obejme, i přestože v náručí držím jedno z dětí a políbí mě. Možná má výčitky o tom, co řekl, ale měl pravdu, nic víc než upřímnou pravdu. Podá mi papírový sáček. " Zkus to." Přivoním. " Ježiš, to je síla. Co to je?" " Tajemství. Neboj. Musíš mi věřit." " Doufám, že to nic není." " Ne neboj, nemělo by ti po tom nic být, ale možná to účinkuje až za pár měsíců." Vzdychnu. " Dobře, poslední pokus. I když, v dnešní téměř bezesné noci jsem se prostě smířila," počechrám dítě ve vláscích, " že mámou nebudu."

Vlastně po pár dnech Lenču docela obdivuji. Jak to stíhá? Mají vůbec osobní život? Marek je často v trapu, musí být šíleně vyřízená. O to víc to pocítím, když Petr musí pracovně pryč. " Doopravdy to zvládneš? I vykoupat je?" " No doufám, že pokud ne, tak mi kluci pomůžou." " Tím bych si nebyl tak jist, dneska s nimi není řeč," vzdychne. Pořád sedí u počítače, co došli ze školy. Ale já nejsem jejich rodič. Určitě ne zákonný. Zapne si sako. " Prosím tě, běž nebo tě ještě některý z nich pozvrací," usměju se a obejmeme se.

Večer to nakonec dopadne tak, že při koupání asistují oba jeho synové, i když ten starší dnes nedobrovolně. " Nikdy nechci děti, už jsem si jistej," pousměju se, když druhé dítě zabalím do ručníku. " Snad raděj už ani sourozence." " Vážně?" zajímám se. Dítě se ke mně přivine. Stýská se jim po rodičích. " Promiň, já to tak nemyslel." " Víš, nejde o to, jestli myslel nebo nemyslel, ale pokud sourozence nechceš, měl jsi nám to s tátou říct, ale neboj, ono to nejspíš stejně asi nepůjde," řeknu před nimi upřímně. Je to asi víc než jsem chtěla. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. " Promiň." " Ne, aspoň jsi řekl, jak to myslíš, v pořádku." " To není v pořádku, je ti to líto. Jinak bys nebrečela!" " To víš, že mi to je líto," posadím se na gauč s dítětem v náručí. " Myslím, že to nějak přetrpím." " To nemusíš," odvětím. " Musím, protože chci, abyste byly s tátou šťastný a brácha, aby už ho neopustila další máma. Třeba to vaše nebudete tak děsně řvát," obejme mě. Usměju se. " Podle mě nebude žádné dítě. Nikdy." řeknu a zvednu se, houpajíc dítětem v náručí.

Nakonec si na ně docela zvyknu. Když si pro ně Lenča s Markem, s láskou v očích, přijedou, cítím šílenou úzkost, bolest a stesk. " Jak jste si to užili?" " Moc fajn," protáhne Marek a políbí se. " Ale po prckách se nám stýskalo." " To vám věřím," vzdychnu, " jsou to andílci." Musím se s nimi rychle rozloučit, protože víc nezvládnu. Sotva za sebou zavřu dveře kuchyně, dosednu na židli a rozpláču se. Jsem v prdeli. Jednoznačná definice. Opřu si hlavu o dlaně. Je to nespravedlivý. Celej svět je nespravedlivej. Petr za mnou přijde, přisedne vedle mě. " Je ti to líto?" " Hmmm..." natáhne se ke mně a přivine mě do své náruče. " Ještě nic není pryč." " Ale je. Mám pocit, že jsem šíleně stará, že na to nemám, pořád doufat, pořád věřit. Jenže, já vím, můžu si za to zas a jenom sama. Kdybych se takhle k sobě nechovala!" "Bylas nemocná." Zavřu oči. " Je mi to taky líto, víš, možná víc než myslíš." Vážím si ho, jeho blízkosti, otevřenosti a podpory. Ale i přesto se cítím bídně, obviňuji se totiž, že jsem selhala.

(pokračování příště)

Saša